Tma na konci tunelu
Čínský prezident Si Ťin-pching sází na hrubou sílu, protože žádnou jinou nemá. Jeho vládě dominují chaos a strach.

„陶光阳辉,“ říkával svým podřízeným Teng Siao-pching, muž, jenž po Mao Ce-tungově smrti pracoval dvacet let na návratu Číny do civilizovaného světa. „Nevystavuj na odiv vlastní chytrost a dej si na čas,“ zní to v překladu. Protože drtivá většina západního světa rozumí čínskému způsobu vyjadřování stejně málo jako znakovému systému chan-c', byli jsme z významu Tengova rčení asi tak moudří, jako když je vidíme napsané v úvodu článku jinak psaného latinkou.
Západní politici si z možných výkladů po nejméně dvě generace vybírali ten optimistický. Čína podle nich mírumilovně poroste, až dosáhne velmocenských rozměrů a postavení; jaksi samozřejmě tak vpluje do role „odpovědného podílníka“ běhu světa, řečeno s americkým diplomatem a někdejším šéfem Světové banky Robertem Zoellickem.
Když se v roce 2012 dostal k moci Si Ťin-pching a postupně začal být v úřadu ramenatější než jeho předchůdci, začal se připomínat i druhý, méně slunečný výklad. „Jde o to, že Čína má držet v tajnosti, čeho je schopna, než přijde ta správná chvíle,“ napsal v eseji na to téma David Pilling, dlouholetý zahraniční analytik Financial Times, již v roce 2013.