Vybrané články
z týdeníku The Economist

Tisíc a jeden vtip

Proč se nutně potřebujeme v práci zasmát.

Tisíc a jeden vtip
Televizní sitcom Kancl (The Office) - ilustrační foto | Archiv

Když Bartleby uvažuje o životních lekcích, vždy si vybaví poslední slova svého dědečka: „Bacha, náklaďák!“ Předčasně skonal také Bartlebyho strýc, který v továrně na výrobu nábytku spadl do kádě s leštidlem. Byl to strašlivý konec s blýskavým finišem.

Zda vám podobné anekdoty budou připadat zábavné, záleží na vašem vkusu a na tom, jestli jste je už někdy slyšeli. Nicméně smysl pro humor je jednou z věcí, které se v životě docela hodí. Jeden z vysokoškolských průzkumů dospěl k závěru, že lidé s výrazným smyslem pro humor zažívají méně stresu a úzkostných stavů než ti bez něj.

Otázka přežití

Humor může působit obzvlášť uklidňujícím dojmem v práci, kde občas představuje jedinou zdravou reakci na klacky naházené pod nohama nebo šéfovy iracionální příkazy. Klasické příklady můžeme nalézt v britské i americké verzi televizního sitcomu Kancl, ve kterém se zaměstnanci musejí vypořádat s excentrickými, egoistickými manažery v podání Rickyho Gervaise a Steva Carella. Humor často pramení z toho, jak si kancelářská hierarchie od zaměstnanců žádá, aby se s otřesným chováním manažera nějak vypořádali.

Oba pořady navíc ilustrují, jak dvousečnou povahu takový vtip na pracovišti má. Když se snaží dělat srandu šéfové, bývá často hloupá a necitlivá a ostatním při ní často bývá prostě trapně. Zdravější humor v práci vychází ze spodních pater, ne z těch horních. V zaměstnání platí často za nejoblíbenější ti kolegové, kteří dokážou jedním dvěma vtipy odlehčit atmosféru. 

Krutou a povýšeneckou srandu si samozřejmě dokážou dělat nejen manažeři. To, co může muži připadat jako frajerská legrácka, může žena považovat za urážku. Jako lepší zdroj vtipů poslouží sdílené útrapy, se kterými se musí vypořádávat většina pracujících. Všichni ocení bonmot o přecpaných ranních vlacích, o otravném sekuriťákovi, příšerně pomalých výtazích nebo odporném jídle z kantýny. Pracovníci (kromě sekuriťáka) pak mívají pocit, že jsou „na jedné lodi“. Pomáhá to vytvářet týmového ducha a uvolňovat stres.

Vojáci, stejně jako školáci, mají sklon vymýšlet interní fóry, kterými lehce podrývají hierarchii ve svých organizacích. Za první světové války vydávali britští vojáci noviny nazvané The Wipers Times. Typická báseň začínala takto: „Od zjištění, že beze smíchu nelze žít, / byl už jen krůček k myšlence štáb založit.“ Jednotky v zákopech přezdívaly sebe samé PBI (poor bloody infantry neboli mizerná zatracená pěchota). Televizní komedie jako Seržant Bilko a Černá zmije stavěly na prohnaných vojácích, kteří nacházeli způsoby, jak obejít rozkazy svých bezradných nebo natvrdlých velících důstojníků. 

Školáci pro změnu dávají svým učitelům přezdívky, které používají jen v okamžicích, kdy nejsou v doslechu; v Bartlebyho škole byl pan Canard známý jako „Kvak“, neboť jeho příjmení znamená francouzsky kachna.

Zoom vtipům nepřeje

K minusům práce na dálku patří mimo jiné ito, jak těžce se v takových chvílích rodí společný humor. Mnoho otravně dlouhých porad v redakci The Economist oživil některý z účastníků nejapným vtípkem. Jenže ty fungují jen tehdy, když jsou dobře načasované a spontánní. Žertovat při konferenčním hovoru na Zoomu je v podstatě nemožné; ve chvíli, kdy člověk konečně najde tlačítko pro „zvednutou ruku“ a správce si ho všimne, je onen okamžik dávno pryč. Což je škoda, protože spousta z nás by se opravdu potřebovala tu a tam zasmát, abychom přečkali pandemii. 

Práce je vážná věc, ale není možné brát ji pořád vážně. Občas se v práci přihodí věci, které jsou prostě k smíchu. Třeba když selže technika právě v okamžiku, kdy šéf řeční, nebo když přijde klient s nějakým opravdu absurdním požadavkem. 

Na manažerském žargonu je navíc něco od základů směšného. Řada z nás má za sebou prezentace, při nichž nadřízení trvali na tom, že se rýči bude říkat „manuální zahradnický nástroj“. Příliš mnoho manažerů využívá dlouhá slova k tomu, aby zakryli fakt, že jejich sdělení nemá žádný srozumitelný obsah. Takový jazyk přímo volá po satiře nebo alespoň po kolektivní hře „chytni za slovo“. 

Satira by se však neměla vztahovat jen na ostatní. Možná nejdůležitější je nebrat příliš vážně sebe a svou práci. Jak poznamenával komik a vynikající autor scének, zesnulý Bob Monkhouse, v dobách své největší slávy: „Smáli se mi, když jsem říkal, že chci být komikem. Teď už se nikdo nesměje.“

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní