Vybrané články
z týdeníku The Economist

Tiše, tady se integruje

Z Evropské komise se v tichosti stává velmi mocná instituce, která přebírá zodpovědnost za fyzické a ekonomické zdraví Unie.

Tiše, tady se integruje
Ursula von der Leyenová | Shutterstock.com

V Bruselu je největší vřava, když je nějaký malér. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se potácí z jedné krize do druhé. Letošní rok zahájila zpackaným zákazem vývozu vakcín, který vyvolal spor s Británií o Severní Irsko a poskvrnil pověst EU coby příznivce volného obchodu. Potom její úřad poslal bizarně přezíravou odpověď ukrajinskému prezidentovi, který von der Leyenovou pozval na oslavy Dne nezávislosti v době, kdy se na ukrajinské hranici shromažďovala ruská vojska. Obhájci jejího stylu vedení EU jsou poslední dobou povážlivě zamlklí. Zato ti, podle nichž na tuto práci nemá, jsou slyšet hodně. Někde vzadu za vší tou vřavou však dochází ke změně. Pod kritizovanou Ursulou von der Leyenovou se z Evropské komise stává mocnější instituce.

Jako z Mechanického pomeranče

Některé její nové pravomoci jsou důsledkem krize. Plán na rozdělení balíku peněz vyčerpaným národním vládám udělal z Komise jakési evropské ministerstvo financí, které určuje ekonomickou politiku a přiděluje peníze. Výměnou za podíl ze 750 miliard eur v grantech a půjčkách musejí unijní státy přizpůsobit svou ekonomickou politiku Bruselem schváleným plánům. Je to známý scénář. V době finanční krize eurozóny požadovala Komise od zasažených států výměnou za bail-out hodně bolestivé reformy. Jediný rozdíl je, že teď jsou všechny země na jedné lodi. Velkou pochvalu si zasloužili „bailoutoví veteráni“ Španělsko a Řecko, protože v duchu psychologického podmiňování à la „Mechanický pomeranč“ přesně věděli, co mají dělat, jelikož už to všechno jednou zažili. Návrhy předkládané německou vládou, která je spíš zvyklá ekonomickou léčbu předepisovat než ji přijímat, v první fázi narazily.

Brusel už dlouho na členské státy naléhá, aby provedly reformy. Ale kromě programu bail-outů na ně nikdy neměl dost velkou páku. Každý rok dává Komise národním vládám dobře míněné rady a národní vlády je téměř vždy ignorují. Nyní může Komise teoreticky kohoutky zavřít, když se požadované reformy nedostaví. Nic jako 750miliardový fond obnovy už se asi nikdy opakovat nebude, ale například italský eurokomisař Paolo Gentiloni, jenž má na starosti dohled nad plánem, říká, že by se stejný mechanismus dal použít i do budoucna. Z dočasných řešení se snadno mohou stát řešení trvalá, což jistě každý plátce daní z příjmů potvrdí. A v tu chvíli se z „jakéhosi“ ministerstva financí stává regulérní státní kasa.

Dokonce i když Komise něco zpacká, ve výsledku ji to posílí. Eurokomise se rozhodla zajistit, že se dodávky vakcín nezvrhnou v nedůstojnou pranici mezi členskými státy EU. Bitce sice předešla, ale při zajištění dodávek byla o poznání méně úspěšná. Když vakcíny dorazily, Evropané jen přihlíželi, jak Amerika – jejíž zdravotnictví považuje Evropa za barbarské – očkuje své občany mnohem rychleji. Diplomaté svádějí vinu na realizaci, nikoli na samotnou myšlenku přenechat řešení této situace Evropské komisi. Angela Merkelová, která je stále nejvlivnější evropskou političkou, přestože se má na podzim s vrcholnou politikou rozloučit, chce, aby EU a potažmo Evropská komise hrály větší roli v evropském zdravotnictví. Zdravotní krize – tedy záležitosti, kdy jde z podstaty o život – se nyní řeší na evropské úrovni a klidně to tak může zůstat.

Dlouhodobější plány mohou přenést do Bruselu ještě větší díl moci. Můžete nad unijním „green dealem“ mávnout rukou, ale ve skutečnosti je to projekt na tři desítky let, který obrátí kontinent vzhůru nohama – asi stejně jako se to v 80. letech 20. století podařilo jednotnému trhu. Aby se Evropa stala do roku 2050 klimaticky neutrální, bude Komise muset od základu změnit celé trhy a průmyslová odvětví. K této změně už nyní dochází. O záležitostech, jako například zda budou jádro nebo plyn považovány za „zelené“ technologie, rozhodne Evropská komise a v některých případech ji dokáže přehlasovat jenom supervětšina členských států. O tom, zda bude Francie moct zainventovat novou generaci jaderných elektráren, se rozhodne v Bruselu zrovna tak jako v Paříži. Ochrana životního prostředí se odsunula na unijní úroveň v 70. a 80. letech minulého století, kdy byla okrajovou otázkou; nyní je existenčním problémem každé vlády. Ale je to Brusel, ne 27 národních vlád, kdo bude dalších třicet let diktovat politiku Evropy v této problematice.

Integrační groteska

Už jsme tu měli situaci, že se pod navenek slabým vedením vynořilo mocné centrum. Za Jacquese Delorse mezi lety 1985 a 1995 řídila Evropská komise zavedení jednotného trhu a vytyčila cestu k euru. Když tento Francouz přebíral otěže Komise, málokdo od něj čekal něco velkého. Tehdejší Evropské ekonomické společenství (EEC) přešlapovalo na místě. (Pár let předtím vyšel The Economist s obálkou, na níž byl náhrobek s nápisem „EEC, narozena 25. března 1957, na umření 25. března 1982“). Stejně jako Ursula von der Leyenová ani Delors nikdy neřídil vládu. A stejně jako von der Leyenová byl Delors do Bruselu odklizen až poté, co jeho domácí politickou kariéru odepsal mocný spojenec. V případě Delorse jím byl prezident François Mitterrand, v případě von der Leyenové kancléřka Merkelová, ačkoli o ní údajně jednu dobu uvažovala jako o své nástupkyni. Von der Leyenové vyčítali, že má příliš blízko k Paříži, Delorsovi, že k Berlínu.

Z deseti let Delorsovy vlády vzešla radikálně jiná Evropská unie. Chodu Unie vždy prospívalo spíš štěstí než schopnosti jejích vedoucích představitelů. Delors těžil z ochoty národních vůdců postoupit část své moci rozvíjejícímu se centru. A podobné je to i tentokrát, když Komise získává větší pravomoci spíš shodou okolností než přičiněním Ursuly von der Leyenové. Národní politici se zase jednou ochotně vzdávají suverenity ve prospěch Bruselu v naději, že to přinese prosperitu a zdraví. Delors hlasitě a hrdě hlásal své plány na prohloubení evropské integrace. Popravdě řečeno to často přeháněl, a když vykřikoval, jak sní o federální Evropě, Mitterrand prskal. O Margaret Thatcherové nemluvě. Dnešní evropští politici – ať už sedí v Bruselu, nebo v hlavních městech jednotlivých států – hovoří o evropské integraci mnohem opatrněji. Ale přesto k ní dochází, jaksi sotto voce. Maskovaná integrace není nikdy zdravá. Nakonec se tedy zdá, že je lepší ji vykřičet do světa.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.