Těžba písku ano, ale ne na mém dvorku. Tak na jakém tedy?

Pokud kamarád zrovna nepracuje ve stavebnictví, měly by jeho odpovědi stoprocentně odpovídat vaší předpovědi a vy budete za kouzelníka. Povedlo se? 

V Americe se o tom hovoří už dlouho, přibližně od 80. let 20. století. Každá vyspělá demokratická společnost dřív nebo později začne při rozvoji území zápasit s tzv. NIMBY efektem. Tento akronym tvoří počáteční písmena anglického Not In My Back Yard, česky „ne na mém dvorku“, a charakterizuje postoje lidí, kteří odmítají, aby nějaká obecně prospěšná stavba stála blízko jejich domova. Tradičně jde o dálnice, železnice, letiště, elektrárny, skládky, věznice, ubytovny, průmyslové haly a právě i těžební prostory. Tedy o infrastrukturu, která je pro každou moderní civilizaci nezbytná a někde být musí. Na druhou stranu je zřejmé, že pro své okolí představuje zátěž. Po dálnici jezdíme všichni a téměř všichni si přejeme, aby vedla do všech regionů. Bydlet u ní ale nechce nikdo z nás.

Dobrá zpráva je, že podle této logiky je Česko vyspělou demokratickou společností. Protože v posledních letech prakticky jakýkoli záměr vybudovat obecně prospěšnou stavbu neomylně vyvolává NIMBY efekt, v některých případech tak silný, že investor ještě rád z projektu vycouvá. 

Scénář je pokaždé velmi podobný. V médiích se objeví zpráva o novém projektu, starosta vyjádří určitou obavu a takticky vyčkává, protože žádné volby nejsou tak daleko, aby si mohl dovolit odvážný krok. V řádu týdnů se zrodí občanské sdružení proti záměru, „hejtovací“ facebooková stránka, petice a ideálně i referendum, které zavazuje vedení obce házet investorovi klacky pod nohy. Uplyne několik měsíců, mezi obyvateli zcela převládne odmítavý postoj a starosta se hrdinně postaví za tento dominantní názorový proud.

Když budeme podrobněji studovat sociologický vývoj situace, dopídíme se, jaká je nejčastější příčina tohoto vývoje. Na začátku se obyvatelé zpravidla rozdělí na tři skupiny: ty, kterým stavba prospěje, ty které poškodí, a ty, kterých se spíše nedotkne. Poslední skupina je klíčová, tvoří onu pověstnou mlčící většinu. Vtip je v tom, že i když bude skupina spokojených početnější než skupina odpůrců, vliv na neutrální skupinu bude mít silnější skupina odpůrců, a to ze tří důvodů. Má silnější motivaci něco dělat, víc křičí a z podstaty se snáze dovolá solidarity nezúčastněných.

S letošními volbami do Sněmovny se svezly i téměř tři desítky místních referend po celé republice. Hlasovalo se o průmyslových halách, rezidenčním developmentu, kovolisu, betonárně i pískovně… Jak to nakonec skoro všude dopadlo, můžete třikrát hádat. Dokonce ani větrná elektrárna neprošla.

Vraťme se ale k úvodním otázkám. Na první pohled to vypadá, že největší problém je v té třetí, která se týká bezprostředního okolí našeho bydliště. Ve skutečnosti se ale ďábel skrývá v té druhé, protože máme pocit, že se nás vůbec netýká.

Abychom dospěli k opačnému názoru, musíme trochu počítat. Na menší dětské pískoviště stačí běžně 200 kilogramů písku. K výstavbě rodinného domu už je potřeba 200 tun. K výstavbě nemocnice 10 000 tun štěrku. Surovinově nejnáročnější jsou pochopitelně velké stavby dopravní infrastruktury – kilometr kolejového lože spolyká 7 000–8 000 tun drceného kameniva, kilometr dálnic 40 000–50 000 tun. A další hromady kameniva se uplatní v pozemním stavitelství, na vodohospodářských stavbách, v obalovnách, prefabrikovaných betonech či tzv. transportbetonech, které rozvážejí známé autodomíchávače. A když se to všechno posčítá za rok, celkově to dělá 45 milionů tun stavebního kamene a 20 milionů tun štěrkopísku, dohromady 65 milionů tun kameniva. Na každého z nás tedy připadá za rok 6,5 tuny. To je téměř 18 kilogramů na den.

Pokud nežijeme v jeskyni, ale bydlíme a pracujeme v budovách, využíváme školy a nemocnice, nakupujeme v obchodech, jezdíme po silnicích a po kolejích, odpověď na druhou otázku by měla znít: „Ano, právě dnes potřebuji pár kilogramů písku.“ Což samozřejmě neznamená, že je nezbytné na třetí otázku odpovědět taky ano, ale najednou to dává uvažování o odpovědi do úplně nové perspektivy. Veřejný zájem přestává být něco abstraktního a těžko uchopitelného, ale stává se předmětem osobní bilance a našeho každodenního života.

Těžba pochopitelně vždy a všude představuje zásah do krajiny a životů dotčených obcí a jejich obyvatel, tím spíš v tak hustě zastavěné a zalidněné oblasti, jakou je Česká republika. Je proto důležité, aby se těžař či investor choval slušně a otevřeně, byl ochoten podílet se na kompenzaci negativních vlivů či rozvoji obce a dopředu počítal nejen se zákonnou rekultivací, ale nejlépe i s revitalizací ve spolupráci s ekologickým či akademickým sektorem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny a lidé jsou seznámeni s oním přepočtem veřejné bilance na osobní, začíná dialog na seriózní úrovni, zvažují se pro a proti a je šance dospět k rozumnému kompromisu mezi veřejným a soukromým zájmem.

Za současné situace však bohužel proces otevírání či rozšiřování pískoven a kamenolomů v Česku do této fáze skoro nikdy nedojde. Fenomén NIMBY se tak postupně začíná proměňovat v NIABY (Not In Anyone’s Back Yard, česky „na ničí zahrádce“), případně NOTE (Not Over There Either, česky „tam taky ne“). Ve Velké Británii se prý užívá ještě ironický výraz BANANA, který zkracuje imperativ Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything, česky „nestavte naprosto nic blízko čehokoli“. 

Ano, lze se smířit s tím, že pískovnu či kamenolom není možné z rozličných důvodů otevřít na tom či onom dvorku. Protože ale těžko můžeme počítat se snížením spotřeby stavebního materiálu, jeví se jako čím dál palčivější otázka, na kterém dvorku to vlastně možné bude. Je nezpochybnitelné, že volné dvorky nám začínají pomalu docházet…