Ten, který bohatství neprojedl, ale rozhojňoval, nyní odchází

Náš partnerský týdeník The Economist připomněl končícího dlouholetého šéfa Norges Bank Investment Management (NBIM), správce největšího suverénního fondu na světě, Yngve Slyngstada.

Původní cíle norského státního ropného fondu, dnes známého pod označením Government Pension Fund Global, byly dva. Zaprvé, vytvořit odděleně od státního rozpočtu pod správou centrální banky (NBIM je její součást) něco na způsob „vyrovnávací nádržky“ zajišťující rovnoměrný, pravidelný přísun peněz z poplatků z norských ropných ložisk do rozpočtových příjmů.

Logika byla jasná: zamezit prožírání peněz v časech vysokých cen ropy, které by byly vystřídány utahováním opasků při jejich poklesu.Norové také chtěli zamezit dopadu ropných příjmů na kurz národní měny, a vyhnout se opakování „holandské nemoci“. Tento dobře známý efekt prudkého a nesterilizovaného nárůstu devizových příjmů z nových surovinových nalezišť vede k posílení národní měny, což svého času v Nizozemsku vážně ohrozilo konkurenceschopnost vývozu všeho ostatního kromě zemního plynu.

 

„Holandské nemoci“ se lze velmi účinně bránit tím, že se mimořádný výnos („windfall“) investuje do zahraničí. Kombinací těchto dvou cílů, trpělivé akumulace a reinvestování peněz, Norové nakonec dosáhli toho, že jejich „ropný fond“ je největší „suverénní fond“ na světě a drží asi 1,5 procenta tržní hodnoty kótovaných akcií celosvětově. Velkou část má nainvestováno v akciích a pád na burzách jej samozřejmě poznamená. Je velkou Slyngstadovou zásluhou, že se nebál jít proti proudu a v minulé krizi naopak masivně akcie přikupoval.

Pokud se bavíme o tom, kdo prožral rezervy, pak je třeba také zmínit zářné příklady těch, kteří to neudělali. Mají z čeho brát. Česko mělo nezanedbatelné příjmy z privatizace, z dividend státních podniků, mohlo vytvářet rozpočtové přebytky, a reinvestovat je doma i v cizině. Víte, jak to dopadlo.

Týdeník hrot

  • Tchaj-wan: nejnebezpečnější místo na světě
  • Je drahá paprika drahá?
Objednat nyní