Těch sedm prožraných let nás teď bude hodně bolet

Máme za sebou měsíc nouzového stavu a vláda při nutném prodlužování ve sněmovně dostala obligátní opoziční kartáč. Volební preference ovšem hovoří jasně, a to je pro premiéra rozhodující.

Když se na to podíváme trochu analyticky, zjistíme, že to je celkem logické, ale nemusí to úplně dlouho vydržet. Pokud budeme vládní krizové řízení a zejména působení premiéra hodnotit krasobruslařsky, za umělecký dojem to možná není na šest, ale na pět určitě. S technickým provedením je to ale o dost horší a závod je teprve na začátku.

Andrej Babiš jistě projevil dost rozhodnosti, když spustil celkem radikální opatření velmi brzy a razantněji než okolní státy. A uspěl. Kromě jiného i proto, že se trefil do narůstajícího strachu obyvatelstva. Poslední statistiky o nákaze navíc naznačují, že zvolil správnou politiku. To je teď hlavní.

Navíc se zdá, že velmi dobře vnímá rychle docházející trpělivost a pokoru lidí snášet omezení svého života. Proto nebojoval za původně požadované měsíční prodloužení nouzového stavu, ale velmi rychle kývl opozici na 14 dní. Roli vrchního utiskovatele tak celkem mazaně přehodil na toho pána v červeném svetru Jana „Jaksejmenuje“ Hamáčka.

Jenže funkční karanténa a roušky nakonec mohou být sakra málo. Nepochybně se bude probírat, jak se premiér zasadil o nedostatečnou ochranu zdravotnického personálu, když centralizoval nákup všech pomůcek, a prakticky tak zablokoval předzásobení nemocnic i doplnění státních rezerv. 

Ale jsou i horší věci. Reakce na ekonomické dopady nouzového stavu je od samého začátku skutečně chaotická a drobet připomíná neblahé kutily ze starých večerníčků. Protikrizová opatření vznikají prakticky bez koordinace na jednotlivých ministerstvech, jsou ministry zveřejňována ještě dřív, než projdou nějakou věcnou oponenturou, o analýze nákladů a efektivnosti nemluvě. Kdekdo si najmenoval různé poradní orgány, ale poradní orgán vlády v obdobě dřívějšího Nervu, který by byl schopen naformulovat nějakou koordinovanou a věcně provázanou pomoc, začal fungovat až tento týden.

Ještě jsme ani pořádně nezačali

Ano, v tomto okamžiku nejde až tak o to, o kolik nám skočí výše státního dluhu, ale neefektivně rozházené miliardy jsou za koronaviru úplně stejným zločinem jako před ním a někdo to bude muset nakonec zaplatit. Ono těch miliard totiž bude opravdu hodně. Sněmovna novelizovala rozpočet s tím, že letošní schodek dosáhne dvou set miliard korun. To ale odpovídá jen očekávanému propadu příjmů při poklesu HDP o pět až šest procent. Původně jsme měli růst o dvě a půl procenta. Sedmiprocentní rozdíl představuje skoro 400 miliard. Při daňové kvótě kolem 35 procent to je výpadek rozpočtových příjmů kolem 140 miliard a se čtyřicetimiliardovým schodkem se počítalo už loni.

A to jsme ještě nezačali platit žádný kurzarbeit, žádné ošetřovné a pětadvacetitisíce pro OSVČ a nezadotovali jsme úroky na jediný úvěr. O tom, že budou třeba další opatření, není pochyb.

Až to sečteme a podtrhneme, tak začneme sestavovat státní rozpočet na příští rok se schodkem dalších dvou set miliard, i když už zase porosteme. To teprve uvidíme, jak neskutečně chybná a neprozíravá byla fiskální politika v posledních sedmi letech. Jak moc se této zemi nevyplatí brutální navýšení počtu státních zaměstnanců a jejich platů utržených ze řetězu, jízdenky skoro zadarmo pro třetinu populace, nakupování voličských hlasů velkorysými valorizacemi penzí a zrušení všech úsporných opatření, která předchozí vlády zavedly za minulé krize s cílem stabilizovat rozpočet, aby v další krizi lépe obstál. Bylo to bolestivé a pro toho, kdo přišel k moci poté, naopak velmi sladké vše zlikvidovat. „Prostě jen pro ten dnešní den stojí za to žít…“

A teď za to zaplatíme tím, že si bolest při spravování veřejných financí zopakujeme. A může to být ještě o dost horší. Můžeme se ptát, kdo za to může?

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní