Tayyiplný ostrov. Erdoğan se vrací ke zdravému rozumu, kvůli penězům

Turecký prezident Erdoğan nařídil důkladnou ekonomickou a právní reformu. Změny se však mohou rychle obrátit proti němu.

Tayyiplný ostrov. Erdoğan se vrací ke zdravému rozumu, kvůli penězům
Turecký vládce Recep Tayyip Erdoğan učinil nečekaný obrat, který kdekoho příjemně překvapil: zvolil cestu návratu ke zdravému rozumu. | Shutterstock.com

Když jde člověku o krk, často se odhodlá k extrémním krokům. Jde-li o vládce s autokratickými sklony a jeho krk politický, obvykle to stojí za to. Někdo se spřáhne s bývalými nepřáteli, jako to udělal syrský boss Bašár Asad; jiní se rozhodnou realitu ignorovat a obývat svět plný chimér, jako to předvádí (ne)odstupující americký prezident Donald Trump. 

Turecký vládce Recep Tayyip Erdoğan zvolil cestu nečekanou: návrat ke zdravému rozumu. Ten návrat může být povrchní a dočasný nebo výhradně rétorický, ale jeho existence sama o sobě je pro všechny, kdo Erdoğanovu vládu sledují, příjemným překvapením.

Úroky a inflace

Onen šokující obrat nastal v pátek 6. listopadu, kdy prezident zdánlivě bezdůvodně odvolal guvernéra ankarské centrální banky Murata Uysala. Na aktu samotném by nebylo nic divného; Erdoğan se neštítí svých pravomocí využívat často a drsně. Zvláštní byl fakt, že Uysal strávil v úřadu pouhých 16 měsíců. Erdoğan jej tam loni v létě dosadil, když byl nespokojen s jeho předchůdcem a jmenovcem Muratem Çetinkayou. Důvod byl prostý: Çetinkaya odmítal sdílet prezidentův neortodoxní názor, že zvýšení úrokových sazeb přináší inflaci. „Úrok je důvodem, inflace následkem,“ má prezident ve zvyku říkat.

Když se tedy centrální banka tlaku na neustálé snižování sazeb vzpouzela, Çetinkaya musel jít a na jeho místo zasedl Uysal. Ten naopak prezidentova přání plnil s příkladnou horlivostí, což mělo za následek rekordní inflaci a pokles turecké liry vůči dolaru na nová a nová historická minima. Na to poslední došlo v úterý 3. listopadu; o tři dny později už Uysal balil kufry. 

Prezident, jenž v posledních letech nesnese ani náznak odporu, tedy vzal za límec svého věrného podržtašku – a na jeho místo dosadil kritika svých opatření. Je jím někdejší ministr financí Naci Ağbal, respektovaný ekonom, jehož příchod uvítaly trhy vyzdvihnutím liry o 3,5 procenta. 

Zeť superministrem

To bylo hodně zvláštní, protože Ağbal do té doby neváhal kritizovat svého nástupce v ministerské funkci, jistého Berata Albayraka. To samo o sobě vyžadovalo značnou dávku osobní statečnosti. Albayrak totiž není jen tak nějaký úředník, nýbrž Erdoğanův zeť a muž, jehož si prezident podle všeho pěstoval jako svého nástupce, až se jednou rozhodne odejít (teoreticky může vládnout až do roku 2033).

Albayrakova cesta vzhůru začala slibně. Když v roce 2011 dostal na starost ministerstvo energetiky, zahájil výzkum, jenž později přinesl ovoce v podobě objevu bohatých nalezišť ropy a plynu ve Středozemním moři. Kdyby byl ministrem energetiky zůstal, mohl se zapsat do dějin své země jako architekt její energetické nezávislosti. 

Jenže Berat chtěl víc. Nechal si sloučit ministerstva financí a hospodářství do jediného mocného resortu. Především však vybudoval neoficiální mocenský aparát, jímž pomáhal tchánovi držet Turky na docela krátkém řetězu. Součástí Albayrakovy sítě byli státní úředníci, tajní policisté, armádní špičky, a dokonce skupina Pelikán, jistá obdoba Putinových továren na falešné zprávy. Její členové fungovali jako honicí psi, řečeno s Financial Times, kteří útočili na každého, kdo se odvážil oponovat prezidentovi, superministrovi nebo jejich spojencům. Aydin Ünal, bývalý poslanec Erdoğanovy strany AKP, to pro britský deník popsal jako „temnou paralelní strukturu uvnitř vládnoucí strany, která vnímá každé přátelské upozornění jako velezradu a hází klacky pod nohy každému, kdo má jiný názor“.

Albayrakem výměna guvernéra centrální banky zjevně otřásla a rezignoval. Učinil tak způsobem nad jiné moderním, přes Instagram, aniž by komu co řekl; i jeho nejbližší kolegové se to dozvěděli ze sociální sítě. Albayrakovo prohlášení jen zběžně zmínilo prvního muže země (což je samo o sobě gesto hraničící s odepřením poslušnosti) a jako oficiální důvod odchodu uvedlo touhu dvaačtyřicetiletého muže „strávit více času se svou matkou, otcem, ženou a dětmi“; na samotném konci mělo temně znějící rozloučení „přeji nám všem hodně štěstí“.

Prezidentský veletoč

Nastala bizarní situace. Na forexových trzích stoupala lira jako o závod, ale prezidentský palác – a s ním i věrná média, která zjevně nevěděla, jak mají reagovat – mlčel. Až po 27 hodinách vydal Erdoğan nemastné neslané prohlášení, že přijímá zeťovu žádost o uvolnění z funkce. Když pak došlo na předávání resortu, obvykle spojené se slavnostním aktem, Albayrak ani nedorazil.

Následoval nevídaný prezidentský veletoč. Během dalších deseti dnů oznámil Erdoğan několik razantních změn kurzu. První se týkala již zmíněných úrokových sazeb. „Bude-li to třeba, jsou Turecko a jeho ekonomika schopné spolknout hořkou pilulku zvýšených úrokových sazeb,“ řekl prezident, ač dosud tvrdil pravý opak. „Najdeme způsob, jímž podpoříme růst a vyhneme se inflaci,“ prohlásil. Jestli bude snadné takový způsob najít, je druhá věc; ale ještě na začátku listopadu prezident trval na tom, že hospodářství jeho země vlastně šlape parádně.

 

Podobně výbušný argument přinesl prezident stran práva. Řekl, že nechá přezkoumat kauzy vězněných kurdských politiků a že „je na řadě justiční reforma zaměřená na vylepšení fungování právního státu a lidských práv“. Ačkoli je možné očekávat, že prezident nenechá žádnou reformu stát v cestě vlastní moci, je z jeho úst samotná zmínka o existenci něčeho jako lidská práva přinejmenším nečekaná.

Další řečnický obrtlík osedlal Erdoğan ve sféře zahraniční politiky. Prohlásil například, že budoucnost Turecka je jednoznačně v Evropě. I v tomto případě platí, že řeči se vedou a voda teče, ale změna Erdoğanova tónu vůči Západu, v posledních letech stále častěji ostře konfrontačního, je nepochybná.

Co tedy přivedlo tureckého prezidenta k tak razantnímu obratu? Odpověď je jednoduchá: peníze, nebo lépe řečeno jejich nedostatek. V prvním listopadovém týdnu na tom byla lira tak zle, že forexový trh v páru dolar–lira se zadrhl – neměl dostatečnou likviditu. Těsně poté se Erdoğan sešel se zmiňovaným ekonomem Nacim Ağbalem; krátce poté došlo na výměnu ve vedení centrální banky. Ta také 19. listopadu zvedla základní sazbu o necelou polovinu procentního bodu na 15 procent; to je zatím jeden z mála faktických úkonů směřujících ke znovunastolení vlády rozumu. 

Sólový zdroj informací

Prezidentovo listopadové jednání naznačuje, že Šéfturek netrpí nějakým druhem šílenství, jež by mu bránilo ve zdravém úsudku. To ovšem vybízí k jiné otázce, a sice proč nechal situaci zajít tak daleko. A to je moment, na němž se případná snaha o obrodu může snadno zarazit.

Jako mnozí další vládci autoritářských sklonů má i Erdoğan tendenci obklopovat se lidmi, kteří mu horlivě přitakávají. Takovým byl podle všeho i Albayrak – jenže mohl zajít dál, než je v podobných případech zvykem. Podle obvykle dobře informovaného serveru Intellinews.com byl Albayrak a jeho lidé de facto jediným zdrojem informací, k němuž měl prezident pravidelný přístup a – co je důležitější – jemuž popřával sluchu. To bylo tím snadnější, že oba muži bydlí ve stejné luxusní čtvrti a jejich rodiny spolu trávily hodně času. Lze si tedy představit, že Albayrak ovládal tok informací nejen z prezidentského paláce k veřejnosti, nýbrž i opačným směrem? Takže se mu podařilo uzavřít svého mocného tchána na jakémsi tajuplném ostrově naruby?

Odpověď neznáme a možná ji nikdy přesně znát nebudeme. Výsledkem však je, že první instinkt tureckého prezidenta – zůstat u moci co nejdéle – dnes do značné míry spoléhá na peníze zahraničních investorů. Jeho výroky v tom smyslu, že o jejich „horké prachy“ Turecko nemá zájem, jsou tytam. Pokud to bude znamenat, že Erdoğan bude muset své divočejší sklony korigovat, bude to k užitku celému Západu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Co zbylo z čínských investic v Česku
  • Čeká nás návrat inflace?
Objednat nyní