Vybrané články
z týdeníku The Economist

Talent není všechno

Velcí umělci musejí umět plánovat, aby se po smrti stali opravdu velkými.

Talent není všechno
ilustrační foto | Profimedia.cz

Sophie Taeuber-Arpová je možná jednou z nejvlivnějších umělkyň, o kterých jste kdy slyšeli. Její veselé barevné geometrické malby, propracované taneční choreografie a talent pro sochařinu, textilní design a architekturu jí zajistily ústřední místo v dadaistickém hnutí dvacátých let minulého století. Byla blízkou přítelkyní Jeana Cocteaua a Marcela Duchampa. A pak v roce 1943 zemřela ve švýcarském domě spřáteleného umělce na otravu oxidem uhelnatým unikajícím z rozbité trouby. Bylo jí 53 let.

Její kariéru zastínily úspěchy jejího manžela Hanse Arpa, jenž žil až do roku 1966. Trh s uměním ji naprosto přehlížel. Během posledních pětadvaceti let se dostalo do prodeje jen sedm jejích obrazů a šest soch. Zatímco ceny umění šplhaly do závratných výšin, její aukční rekord zůstával nepřekonán od roku 2003.

To všechno se ale změní. Pozůstalost Taeuber-Arpové bude odteď spravovat přední komerční galerie Hauser & Wirth. Prvním krokem, pokud pandemie dovolí, bude otevření velké putovní retrospektivy v basilejském Kunstmuseu, jež je v plánu na příští jaro. Výstava se poté přesune do Tate Modern v Londýně a v roce 2022 se objeví v newyorském Muzeu moderního umění (MoMA).

Budování a cílené upravování odkazu umělců představuje v současnosti velký trend. Šance na uměleckou slávu trvající stovky let bývaly vrtkavé a stejnou měrou jako na talentu závisely na vytvořeném mýtu a kontaktech. Johannes Vermeer upadl po své smrti v roce 1675 na dvě století do zapomnění, dokud si Édouard Manet a Camille Pissarro nevšimli, že měl poměrně slušné malířské oko. Vincent van Gogh prodal před svou sebevraždou v roce 1890 jen jediný obraz, ale později se z něj stala celosvětová hvězda. A naopak Angličan G. F. Watts, autor bronzové jezdecké sochy nazvané „Fyzická energie“ umístěné v Hyde Parku, patřil k nejslavnějším umělcům viktoriánské doby. Zemřel v roce 1904 a jeho pověst od té doby klesá čím dál hlouběji.

K zásadní změně došlo po sebevraždě velkého amerického abstraktního expresionisty Marka Rothka v roce 1970. Rothko nehledal pomoc se správou svého uměleckého odkazu u jednoho člověka, místo toho se dohodl se svým finančním poradcem a ten po jeho smrti v tajnosti a lacino odprodal umělcovo dílo Marlborough Gallery. Rothkovi potomci se soudili a Marlborough a vykonavatelé malířovy závěti museli nakonec zaplatit odškodné ve výši 9,2 milionu dolarů. Trvalo však více než deset let, než Rothkovu pozůstalost začala Pace Gallery nabízet zájemcům k prodeji. Během dvanácti výstav, které se od té doby uskutečnily, představil zakladatel Pace Arne Glimcher šíři Rothkovy vize od surrealismu po jeho nejtemnější díla. V roce 2012 prodala aukční síň Christie’s jeden z jeho obrazů za 86,9 milionu dolarů.

Zrodili se ze smrti

Rothkův případ upozorňuje umělce, jak nebezpečné může být, když člověk dostatečně neuvažuje o životě po smrti, dokud ještě může. Galerie začínají radit dědicům umělců, které zastupují, už v době, kdy jsou samotní umělci ještě naživu. Trh s poválečným a současným uměním jen kvete a z uměleckých pozůstalostí se stal velký byznys. Galerie dnes s pozůstalostmi kšeftují a některé dokonce na pozůstalostech pytlačí a přetahují vykonavatele závěti na svou stranu. Zhruba třetina z přibližně devadesáti umělců, které zastupuje Hauser & Wirth, je po smrti. V posledních čtyřech letech podepsali smlouvu na dvanáct pozůstalostí. Pace jich má třicet včetně Rothka, David Zwirner čtyřiadvacet a Gagosian šestnáct.

Než galerie naplánuje výstavu, na které představí veřejnosti nějakého zesnulého umělce, provede odborný průzkum, při němž lokalizuje každé dílo, které stvořil. Cílem je zajistit dostatečně rozsáhlý inventář pro prodej nebo „umístění“, jak raději nazývají byznys, při němž si zajistí přítomnost umělcova díla v nejlepších muzeích a soukromých sbírkách.

Nejkreativnější část představuje zasazení zemřelého do „kontextu“ – narativ se upravuje tak, aby mohl současný návštěvník nahlížet na minulost optikou dneška, a umělce si tak snadno zasadil do známého panteonu. „Dějiny umění rády nálepkují,“ konstatuje Iwan Wirth. „Pokud lidé nemohou nálepku najít, je to pro ně těžké. Musíte umět vyprávět příběh.“

Aby snáz vytvořili přesvědčivý kontext, zastupují Hauser & Wirth skupinky vzájemně provázaných umělců, jako je Taeuber-Arpová, její manžel a Max Bill (v jehož domě zemřela). Zwirner je odborníkem na nacházení souvislostí a vzájemných vlivů a dokáže sběratele odvést od modrých obrazů Ada Reinhardta k monochromatické geometrii Josefa Alberse, šedým vlnitým plastikám Jana Schoonhovena a minimalismu Donalda Judda a Dana Flavina. Pozůstalosti všech jmenovaných galerie spravuje.

Gagosian využívá svůj vliv k organizování muzeálních výstav věnovaných obdobím v umělcově tvorbě, která mohou být přehlížena. Jeho výstava Picassových obrazů „Mušketýři“, dlouho vysmívaných jako v bahnitých barvách vyvedené poslední čmáranice líného starce, naprosto změnila způsob vnímání těchto děl, z nichž řada vznikla v jediný den. (Galerie Picassovu pozůstalost nespravuje, ale úzce spolupracuje s jeho dědici.) Gagosian vyvolal ve sběratelích touhu vlastnit pozdního Picassa a ceny vyletěly vzhůru. V průměru vynesla tato díla v aukcích pořádaných v letech po „mušketýrské“ výstavě o dvě třetiny více než v době před ní.

Galeriím je obvykle za reprezentování pozůstalosti vyplácen paušální poplatek. Vzhledem k tomu, že se z nich staly prodejny uměleckých děl, vybírají také provizi za zprostředkování nákupu nebo prodeje. Od roku 2018, kdy Zwirner převzal pozůstalost Joany Mitchellové, která zemřela v roce 1992, dokázal prodat více než dvacet jejích obrazů, tedy téměř polovinu všech jejích děl, které má k dispozici. Ostatní práce Mitchellové vlastní jiní sběratelé. Mitchellové aukční rekord činí v současné době 16,6 milionu dolarů – než se jejích děl ujal Zwirner, nepřekročila hranici 10 milionů. 

O kom se nemluví

Ceny jsou jen jedním z ukazatelů, jimiž lze měřit vliv spravování pozůstalosti. Dalším je publicita – nebo její nedostatek. Inovativní americký sochař Scott Burton odkázal v roce 1989, kdy zemřel na AIDS, své dílo MoMA. Muzeum však jeho tvorbu v podstatě vůbec nepromuje a v současnosti je tento umělec víceméně zapomenutý. Vynikající, ale popudlivý abstraktní expresionista Clyfford Still se vyhýbal prodejcům a trval na tom, že bude svá díla prodávat sám. Když v roce 1980 zemřel, odkázal 825 maleb a více než 1500 kreseb jakémukoliv americkému městu, které bude ochotné vystavět muzeum výhradně pro něj (vymínil si, že v něm nebude žádný obchod ani kavárna). Jeho dílo leželo více než třicet let pod zámkem, teprve v roce 2011 se v Denveru otevřelo Muzeum Clyfforda Stilla a jeho obrazy jsou pravidelně vystavovány. Dokonce ani dnes však není po Stillově práci v podstatě žádná poptávka.

Ve snaze vylepšit si pověst a vydělat víc na pozůstalostech se velké galerie dál soustředí na Stillovy kolegy abstraktní expresionisty, dlouho podceňované italské modernisty a Brazilky tvořící ve 20. století, jež momentálně získávají světové renomé. Výsledky vzbuzují zájem žijících umělců a motivují k pátrání mezi mrtvými po kandidátech, kteří by zasluhovali stejné zacházení – jako je poválečná japonská skupina Gutai nebo kdysi přehlížení afroameričtí umělci, kteří se dostali nedávno do popředí. „Dnešní příležitosti jsou naprosto nevídané,“ říká konzultant pro umění Allan Schwartzman z New Yorku. „A to jsme teprve na začátku.“

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní