Taková země budoucnosti

Kdybyste se zeptali ekonomů někdy na vrcholu předposledního vzepětí globalizace, tedy před vypuknutím první světové války, které země budou za sto let nejbohatší, kdo z nich by do první desítky nezařadil třeba takovou Argentinu nebo Brazílii? A proč by také ne, když přírodních zdrojů, včetně půdy, měly habaděj. Lidí, kteří viděli v Novém světě příležitost, bylo hodně a peněz toužících po zhodnocení bylo také dost.

Zdaleka největší vývozce kapitálu té doby, imperiální Velká Británie, investoval v letech 1907 až 1913 do Argentiny 118 milionů tehdejších liber šterlinků, jinak řečeno necelou polovinu toho, co do „svého“ dominia Kanady, ale více než do celé Evropy a Ruska dohromady. Brazílie přitáhla ve stejné době 88 milio­nů liber, zhruba dvakrát tolik co carské Rusko, jemuž tehdy patřila ropná pole v okolí Baku, odkud pocházela zhruba polovina tehdejší světové těžby ropy.

Riche comme un Argentin

Někdejší Hotel de Inmigrantes, postavený v přístavu v Buenos Aires na začátku 20. století, sloužil „hladkému zpracování“ přistěhovalců, kteří pocházeli nejen ze Španělska a Itálie, ale i z východoevropských zemí se slovanským obyvatelstvem včetně několika desítek tisíc Čechů a Slováků (nejsilnější proud byl mezi válkami po přijetí protiimigračních zákonů ve Spojených státech v roce 1923). Všichni přistěhovalci po vylodění prošli pečlivou zdravotní prohlídkou na tehdy hypermoderně vybaveném středisku, a zatímco ženy a děti byly v ubytovnách s kapacitou až čtyři tisíce osob, muži chodili do zprostředkovatelny práce, rolníci se seznamovali v předváděcím středisku s tím, co budou chovat a pěstovat. Celý proces neměl od připlutí lodi do přístavu do odjezdu do nového místa trvat déle než týden. Věděli, co hledají – lepší příležitost. Argentina byla v roce 1913 bohatší než Francie nebo Německo, skoro stejně bohatá jako Kanada a nepoměrně bohatší než třeba Španělsko nebo Itálie. Ve francouzštině se ještě do třicátých let používalo rčení „riche comme un Argentin“, jako že je někdo hodně bohatý…