Tajemství zemědělské „dvoutisícovky“

Přesunutí agrárních dotací směrem k menším zemědělcům zdůvodňovala vláda až dosud tvrzením, že drobní farmáři berou při započítání všech dotací o dva tisíce korun méně na hektar než velcí

Tajemství zemědělské „dvoutisícovky“
ilustrační foto | Tomáš Novák

To se samozřejmě nelíbilo velkým agrárníkům a tvrzení vlády zpochybňovali. Ministerstvo zemědělství proto zveřejnilo detailní výpočet od Ústavu zemědělské ekonomiky a informací.

Ten ukazuje, že zemědělci hospodařící na více než dvou tisících hektarů dostávali v průměru na každý hektar opravdu téměř o dva tisíce více než ti s méně než sto hektary. O něco málo jsou velcí zvýhodněni už v platbách na plochu. Lepší peníze ale brali hlavně díky dotacím spojeným s chovem zvířat, národní podporou chmele, brambor či vepřového a nejvíce ze všeho díky podpoře obnovitelných zdrojů. Dá se předpokládat, že to poslední se týká především bioplynových stanic. Bioplynka je investičně náročné zařízení, do jehož výstavby se pustí jen velký zemědělský podnik. Totéž se týká chovu prasat či drůbeže. Platí tak argument velkých agrárníků, že berou více peněz prostě proto, že se věnují náročným činnostem, na které malí farmáři nemají sílu ani prostředky. 

Na věc se ale lze dívat i jiným pohledem. Proč stát v minulosti intenzivně podporoval zrovna živočišnou výrobu velkozemědělců, a ne třeba – stejně tak náročné – biozemědělství, které je doménou malých? Proč podpora obnovitelných zdrojů byla zaměřena na složité bioplynky, a ne na solární energetiku, když si pár panelů na střechu zvládne namontovat každý? Z tohoto pohledu má tvrzení ministra Zdeňka Nekuly, že vláda dotační podmínky konečně srovnává, svou váhu. 

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit