Vybrané články
z týdeníku The Economist

Syrský diktátor Asad vyhrál válku, ale prohrává mír. Miliony lidí v totálně zničené zemi živoří v chudobě a mrazu

Proč se Turci usmiřují s režimem, který se pokoušeli svrhnout?

Syrský diktátor Asad vyhrál válku, ale prohrává mír. Miliony lidí v totálně zničené zemi živoří v chudobě a mrazu
Portrét syrského prezidenta Baššára al-Asada v Damašku | foto Shutterstock.com

Kdysi se přátelili, ale i dobrý terapeut by jejich přátelství nejspíš označil za beznadějné. Celé roky se uráželi. Jeden používal označení jako terorista, řezník, vrah dětí; druhý měl vlastní zásobu titulů od zloděje a vraha po „druhořadého slouhu Američanů“. Slova se mluví, voda teče, ale tady došlo i na činy: jen sotva můžete odpustit příteli, že podporuje muže, který si přeje vaši smrt. V diplomacii se dá ale prominout anebo zapomenout – přinejmenším oficiálně – všechno.

S ruskou podporou mají teď Sýrie s Tureckem nakročeno ke sblížení. Minulý měsíc se po více než deseti letech poprvé veřejně setkali jejich ministři obrany a ředitelé tajných služeb. Začalo se proslýchat, že by jejich ministři zahraničí mohli udělat totéž – a pak možná i prezidenti. Anebo taky ne: schůzka ministrů zahraničí se opakovaně odkládala. Obě země mají řadu důvodů, proč se usmířit, na cestě však leží také mnoho překážek.

Zbavit se uprchlíků

Ať už k tomu dojde, nebo ne, diskutabilní setkání vypovídají mnohé o situaci v Sýrii. Dvanáct let po vypuknutí prvních protestů proti Baššáru al-Asadovi jej můžete vnímat dvojím způsobem. Buď jako bojovníka, jenž ustál vzpouru, udržel si moc a teď pomalinku vystupuje z izolace. Anebo jako žebráka, který má jen hrstku skutečných přátel a zdevastovanou zemi. Obojí je pravda. Asad vyhrál válku, ale prohrává mír.

Je zřejmé, proč chce syrský prezident začít znovu dobře vycházet s Tureckem – to aktuálně kontroluje přes pět procent syrského území (na němž žije čtvrtina všech obyvatel). Asad by rád svou zemi zpátky. Navázat zpřetrhané vztahy se zemí, která podporovala opozici – a nadto je členem NATO – by byl navíc brilantní diplomatický kousek.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan má vlastní důvody. Čtyři miliony syrských uprchlíků, kteří v Turecku žijí, se staly extrémně neoblíbenými a pro jeho oponenty představují s blížícími se volbami užitečnou munici. Jeho vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje by byla ráda, kdyby se jejich voliči domnívali, že normalizace vztahů s Asadem vyřeší problém s uprchlíky, byť se to s největší pravděpodobností nestane.

Další státy je ve sbližování podporují. Jedním z nich je Rusko, které rozhodujícím způsobem pomohlo Asadovi přečkat občanskou válku a udržuje hluboké (byť komplikované) vztahy s Tureckem. Nesmírně by si vychutnalo pohled na to, jak spojenec Západu objímá vyvrhele. Role prostředníka by se s chutí ujaly i Spojené arabské emiráty (SAE), jež v roce 2018 opětovně otevřely v Sýrii ambasádu a loni přivítaly Asada na jeho první cestě do jiné arabské země od začátku povstání. Ministr zahraničí SAE Abdalláh bin Zájid odletěl 4. ledna do Damašku na jednání s Asadem.

I kdyby se vůdci Turecka a Sýrie setkali, očekávání by byla nízká. Sýrie chce, aby Turecko vyklidilo oblast, kterou ovládá. Asad by pak musel bránit hranici a přitáhnout otěže Lidovým obranným jednotkám (YPG), kurdským milicím, které ovládají část syrského severovýchodu. Na to je nicméně nejspíš příliš slabý. Jinými slovy, i kdyby měl příležitost vyfotit se s Erdoğanem, není pravděpodobné, že by to vedlo ke stažení Turků ze Sýrie.

Chladná řeč peněz

Stále dokola se opakuje totéž. Asad sice vystupuje na Blízkém východě, byť ne na Západě, z izolace, ale nic moc z toho nemá. Určitě doufal, že obnovení vztahů se SAE povede k přívalu pomoci a investic. To se nestalo. I kdyby je neznepokojovaly americké sankce (a ony je znepokojují), emirátské firmy se nijak nehrnou, aby mohly nalít peníze do válkou rozervané kleptokracie. Nijak zvlášť nápomocní nejsou ani staří přátelé. Rusko do Sýrie nikdy zvlášť neinvestovalo. Skočilo po několika klíčových sektorech a uzavřelo se Sýrií výhodné dohody ohledně těžby ropy a plynu u středomořského pobřeží a těžby fosfátů. Z těch však má profitovat Rusko, nemají oživovat syrskou ekonomiku.

Totéž platí o Íránu, jenž má velké potíže udržet ekonomiku nad vodou poté, co Donald Trump odstoupil od jaderné dohody z roku 2015 a v roce 2018 znovu zavedl americké sankce. Írán je hlavním syrským dodavatelem ropy, ale v posledních měsících jí poslal méně. Ropu, kterou může prodat, totiž Írán raději pošle do Číny, jež ji nakupuje za ceny bližší těm tržním – a platí předem.

Nedostatek paliva tak letos v zimě zastavil veškerý život v Sýrii. Dokonce i v Damašku se stává, že proud nejde až 22 hodin denně. Řidiči stojí dlouhé hodiny ve frontách na naftu a benzin. V prosinci vyhlásil režim kvůli nedostatku energií nečekané prázdniny. Školy a vládní budovy se zavřely a veřejná doprava přestala jezdit. Ceny za palivové dříví raketově vylétly a rodiny pálí všechno, co jim přijde pod ruku, aby se udržely v teple.

Režim má jen minimum zdrojů tvrdé měny a jeho finanční situace je zoufalá. (Hlavním vývozním artiklem je fenetylin, syntetický amfetamin podobný pervitinu.) Na začátku ledna devalvovala syrská libra o 33 procent a oficiální kurz je nyní 4522 syrských liber za dolar, což je pořád ještě o dost silnější postavení než na černém trhu, kde se dolar prodává za 6500 liber.

Minulý měsíc schválil Asad rozpočet s příjmy v celkové výši 16,6 miliardy liber, o 24 procent vyššími než loni – v místní měně. V dolarech je to přibližně o třetinu méně. Částka vyhrazená na nejrůznější subvence je o dvanáct procent nižší než loni. Podle Světového potravinového programu OSN nyní žije devadesát procent Syřanů v chudobě a ceny některých základních potravin se mezi lety 2019 a 2021 zvedly o 800 procent.

Někteří nepřátelé režimu, obzvláště ve Washingtonu, z toho vyvozují, že Asadova izolace funguje: soudí, že když se životní podmínky dostatečně zhorší, lidé znovu povstanou. Tento postoj se netěší oblibě u zemí, které se Sýrií sousedí a které mají za to, že ač počet protiasadovsky naladěných Syřanů roste, ze zoufalých lidí hledajících dřevo na oheň se těžko stanou dobří revolucionáři. Prozatím se zdá, že pravdu má druhá skupina. V nepoddajné jižní provincii as-Suwajdá’ došlo k několika protestům, ty však režim nijak vážně ohrozit nemohly.

Nic z toho by ovšem Asada nemělo uklidňovat. Možná už není sousedním státům takovým trnem v oku, ale pořád ještě nenašel nikoho, kdo by byl ochotný utopit miliardy v rekonstrukci jeho zdevastované země. Pokud chce syrský režim prolomit ledy, měl by začít tím, že zahřeje vlastní lidi.

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com