Vybrané články
z týdeníku The Economist

Sultán začal mlaskat

Turecko posiluje svůj vliv v arabském světě. Saúdům i Egypťanům už dochází s Erdoğanovými siláckými manýry trpělivost.

Sultán začal mlaskat
ilustrace Vojtěch Velický

V Azázu nebudou mít chvíli klid. Město v severní Sýrii ovládal svého času Islámský stát, který jej poté, co byl v roce 2014 donucen vyklidit pozice, nepřestával terorizovat. Tehdy vtrhli na scénu džihádisté a povstalci. Dnes však drží taktovku Turecko. Stará se o to, aby světla svítila a v místních obchodech měli co prodávat. Na seznamu aktuálních tureckých projektů najdete všechno od škol a univerzit po nemocnice a silnice. „Infrastruktura je lepší než před revolucí,“ prohlašuje architekt, jenž se podílí na výstavbě nového bydlení, které tvoří součást dalšího tureckého projektu.

Turecko zanechává stopy v čím dál větší části arabského světa a spíše než diplomacii k tomu používá sílu. Vloni obsadilo severovýchodní Sýrii, proniklo hluboko do Iráku a zapojilo se do libyjské občanské války. Jeho vojenské výdaje se od roku 2016 téměř zdvojnásobily.

Přesto se nezdá, že by autoritativní turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan měl pro celý region jednu komplexní vizi. Sleduje spíše ekonomické zájmy Turecka a řeší případné hrozby – občas tak, že naruší hranici jiného státu. Naplňuje tím slib, který dal před čtyřmi lety, že „se vypořádá s potížemi bez ohledu na to, kde se budou nacházet“.

Turecko není na Blízkém východě žádný nováček. Jeho předchůdce, Osmanská říše, ovládal region po pět století, dokud jej nevytlačily evropské mocnosti. V poslední době slouží Turecku k posilování kulturního a ekonomického vlivu především nekonečné televizní seriály a stavební projekty. Poté, co se po arabském jaru v roce 2011 dostala do popředí islamistická hnutí, začal Erdoğan Turecko prezentovat jako modelový příklad islámské vlády – a sebe sama jako vůdce muslimského světa. Islamisté byli následně vytlačeni (nebo rozdrceni), Západ ztratil o region zájem a Turecko mohlo přitlačit na pilu.

Dlouhodobá investice

V Sýrii Turecko už dlouho podporuje povstalce, kteří se snaží svrhnout režim Bašára Asada. Ti mají sice na kahánku, ale Turecko dál chrání oblasti, které na severozápadě země ovládají. Turecko totiž nepotřebuje, aby se mu přes hranice převalila další vlna uprchlíků, a tak se snaží o stabilizaci regionu – a zakusuje se stále hlouběji. Cvičí policii, financuje státní správu a nahradilo syrskou libru tureckou lirou. V městech, jako je Azáz, staví ve velkém. Erdoğanovi stoupenci to považují za dlouhodobou investici.

V části severní Sýrie, kterou dříve ovládalo místní nejmocnější kurdské uskupení Lidové obranné jednotky (YPG), si Turecko počíná ještě troufaleji. YPG spravovaly velký kus území v době, kdy pomáhaly Americe v boji proti Islámskému státu. YPG má však těsné vazby na Stranu kurdských pracujících (PKK), separatistickou kurdskou skupinu působící v Turecku. Když se Američané v říjnu stáhli, obsadily jejich místo turecké jednotky podporované místními arabskými povstalci. Společně vytlačili Kurdy z většiny jejich nově budovaného státečku. Turecko v současnosti okupuje 145 kilometrů dlouhý příhraniční pás, který zasahuje třicet kilometrů do nitra syrského území.

Přímo s PKK Erdoğan bojuje v autonomní kurdské oblasti v severním Iráku. Turecko prohlašuje, že letos v Iráku a Sýrii „neutralizovalo“ přes 1400 kurdských bojovníků. Turci občas útočí v iráckých oblastech vzdálených až dvě stě kilometrů od hranic. Trvají na tom, že se jedná o krátkodobé operace, jejichž cílem je výhradně PKK, ale stihli už v zemi zřídit řadu nových základem. Mnozí je podezřívají z toho, že se pokoušejí vybudovat podél hranice nárazníkovou zónu, jako to udělali v Sýrii. Iráčtí Kurdové se obávají, že by turecká přítomnost mohla ohrozit jejich úsilí o vlastní stát, a pokud by se rozšířila ještě víc, mohla by je odříznout od Kurdů v Sýrii.

Libyjské dobrodružství

Turecká intervence v Libyi má jinou podobu. Země z východního Středomoří se dlouho hádaly o to, kdo ovládá kterou část moře – a pole zemního plynu pod jeho dnem. Erdoğan dostal strach, aby spojenectví Egypta, Izraele, Řecka a Kypru nevedlo k vytlačení Turecka z oblasti. Proto vloni podepsal dohodu s libyjskou vládou podporovanou OSN, která vymezuje jejich přímořské hranice a údajně dává Turecku právo těžit ve vodách v okolí řeckých ostrovů (z čehož Řecko nebude mít vůbec nic). Turecko na oplátku libyjské vládě a jejím spojeneckým milicím poskytlo vojenské jednotky, zbraně, drony a žoldáky (ze Sýrie). Jazýček válečných vah se následně přesunul na jejich stranu. Zkraje tohoto roku se podařilo ze západních oblastí země vytlačit síly povstaleckého libyjského generála Chalífy Haftara.

Turecko tak v současné době ovládá šest set kilometrů široký pás Středozemního moře. Spravuje leteckou základnu al-Watíja nedalo libyjských hranic s Tuniskem. Jeho fregaty chrání libyjské západní pobřeží. Ozývají se hlasy, které tvrdí, že se Erdoğan snaží změnit východní Středozemní moře v moře turecké.

A tím jeho aktivity nekončí. Zřídil vojenskou základnu v Kataru, jenž je jeho spojencem a podporovatelem islamistických skupin a kterému vyhrožovala Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE). Erdoğan projevil zájem také o jemenskou občanskou válku a nechal se slyšet, že islamisté bojující jménem exilového prezidenta Abdarrabuha Mansúra Hádího mohou Turecko považovat za bezpečné útočiště. (A mohl by nabídnout to samé Hádímu, pokud by Saúdy přestalo bavit jej hostit.) Na opačném břehu Rudého moře, v Súdánu, se Turecko snaží přivést k životu někdejší zničený osmanský přístav Suakin. A v hlavním somálském městě Mogadišu vybudovalo největší vojenskou základnu v zámoří.

Tuhé sousto

Má Turecko dost moci, aby své pozice udrželo? Vzhledem k tomu, že během posledních let přišla jeho armáda v politických procesech o tisíce důstojníků, je možné, že své síly přepíná už teď. Erdoğanův avanturismus není nic laciného. Podle Nihata Aliho Ozcana z think-tanku TEPAV jen operace v Sýrii vyjdou ročně na tři miliardy dolarů. Erdoğan se však soustředí na výhody. Například Katar začal v Turecku investovat jako divý. Zkraje letošního roku pomohl slábnoucí liře ztrojnásobením dohody o měnovém swapu s Tureckem na 15 miliard dolarů. Je možné, že mu pomáhá financovat také operaci v Libyi, kde Turecko očekává, že po uzavření míru a obnovení výstavby získá nové zakázky.

Erdoğan ze svých činů politicky těží také na domácí půdě. Jeho útoky na Kurdy a manévry ve Středozemním moři nadchly jeho nacionalistické spojence v parlamentu. Ti pak mohou následně uplatnit svůj vliv v policii a armádě. 

Je však možné, že bezstarostná jízda je u konce. Egypt mobilizuje síly na libyjských hranicích a zapřísáhl se, že je překročí, pokud se tam bude Turecko dál roztahovat. Skalní nepřátelé islamistů, Saúdská Arábie a SAE, v tomto nejspíš Egypt podpoří. Také Rusko stojí v Libyi na opačné straně – a stejně tak v Sýrii, kde v únoru údajně Rusové pozabíjeli desítky tureckých vojáků. Erdoğan možná brzy zjistí, že tohle sousto prostě sežvýkat nedokáže.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní