Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Sůl na baterky
Jak by mohla Bolívie vytěžit své zásoby lithia (největší na světě) a zároveň pomoci při boji s klimatickou změnou.
Salar de Uyuni, solná pláň na jihu Bolívie, je tak obrovská a tak bílá, že je ji vidět až z Měsíce. Rozkládá se na ploše 10,5 tisíce kilometrů čtverečních, tedy zhruba na rozloze Kosova. Povrchovou vrstvu tvoří solné hexagony tak pevné, že unesou džípy a iglú připomínající stavby ze solných kvádrů. V solném roztoku pod tvrdou krustou se nachází největší světové ložisko lithia, lehkého a těkavého kovu, který se používá při výrobě baterií do chytrých telefonů, počítačů a elektromobilů.
Takových výdobytků moderní doby v okolí Salaru moc nenajdete. Na jižním okraji pláně, nějakých 25 kilometrů od místa, kde od roku 2013 funguje pilotní továrna na uhličitan lithný (zpracovaná podoba vytěženého kovu), stojí Río Grande, zaprášená vesnice původně založená pěstiteli quinoy (merlíku) a pasáky lam. V posledních deseti letech mnoho z dvou tisíc obyvatel vesnice nakoupilo náklaďáky, aby mohli vozit náklad do továrny, a vybudovalo jednoduché hotely pro dělníky, jejichž příval očekávají každým dnem.
Ale zatímco Chile těží lithium už od osmdesátých let minulého století a sousední Argentina by mohla do konce dekády Chilany v objemu těžby dohnat, bolivijská továrna zvládne letos vyrobit pouhých 600 tun uhličitanu lithného a utržit necelých pět milionů dolarů (viz graf). Naproti tomu Chile letos vyrobí 134 tisíc tun a Argentina 36 tisíc tun. „Pořád čekáme na boom,“ říká Corina Alí Lupaová, odborářka z Río Grande.
Obrovský převis
Po letech nesplněných cílů a zrušený obchodů odborníci na lithium na Bolívii málem zanevřeli. Ale poté, co se v poslední době automobilky jako General Motors a Ford, nemluvě o vládách Británie a Jižní Koreje, zavázaly, že rozjedou ve velkém výrobu automobilů, začali všichni nanovo pátrat po minerálech, které jsou nezbytné pro jejich výrobu, říká Simon Moores z poradenské firmy Benchmark Mineral Intelligence.
Poptávka po lithiu se mezi lety 2015 a 2020 zdvojnásobila a vyšplhala na 360 tisíc tun ročně. Benchmark předpovídá, že zanedlouho převýší nabídku o nějakých 240 tisíc tun. Lithiový trh je vysoce spekulativní – dřívější předpovědi nedostatku se nevyplnily, částečně proto, že zákazníci kupovali elektrická auta pomaleji, než se čekalo. Ale vidina, že se auta na baterky spíš dříve než později stanou mainstreamem, oživila zájem těžařů o Bolívii. Podle americké vládní agentury US Geological Survey disponuje Bolívie 21 miliony tun lithia. Pokud by se tamní těžba rozjela, výrazně by to posílilo globální nabídku.
Dalším plusem je, že téměř po dvou letech politické nestability a ekonomické krize stojí od roku 2020 v čele Bolívie byznysu nakloněný prezident Luis Arce. Bývalý ministr financí Arce už naznačil, že by mohl být víc než jeho předchůdci nakloněn pustit do země zahraniční těžaře výměnou za jejich know-how, financování a přístup na globální trhy.
Při prezidentské kampani si Arce najal poradce z Benchmarku, aby mu pomohli sepsat lithiový plán. V dubnu letošního roku pak vláda vypsala soutěž na vývoj nové technologie zvané „přímá extrakce lithia“ (DLE). V červenci vláda oznámila, že devět společností zahájí v Salaru pilotní testy. To všechno by mohlo Bolívii pomoci rozjet těžbu lithia v průmyslovém měřítku.
Sedmnáct ku jedné
Dobývání lithia je v Bolívii v mnoha směrech obtížnější než jinde. Stejně jako v Argentině a v Chile se nyní lithium v Bolívii získává odpařováním. Tento proces obnáší vykopání řady obřích nádrží, z nichž největší zabírá plochu třiceti hektarů. Solný roztok s příměsí lithia se následně přesouvá z jedné nádrže do druhé a při odpařování se izolují různé soli. Ale jak říká Renan Soruco, chemik z Autonomní univerzity Tomáse Fríase v Potosí: „Každý roztok je jedinečný.“ A ten bolivijský je obzvlášť zrádný, protože obsahuje velké množství hořčíku (zhruba sedmnáct dílů na jeden díl lithia oproti poměru 4 : 1 v čistším chilském roztoku). Proces odpařování také zpomaluje bolivijské období dešťů. A továrna na Uyuni dokáže vytěžit jen patnáct až dvacet procent lithia v solném roztoku, říká ředitel továrny David Rocha. V Chile mají čtyřicetiprocentní účinnost.
Největší problém je však politický. Licence na těžbu lithia v Chile vlastní dvě nadnárodní společnosti – SQM a Albemarle. V Argentině má všech 24 provincií volnou ruku při udělování koncesí (byť lithiové projekty běží jen ve třech) a tu poslední získala společnost Uranium One, dceřiná firma ruského státního podniku Rosatom. V Bolívii naproti tomu stále vládne Yacimientos de Litio Bolivianos (YLB), což je státní firma, která ovládá veškerou těžbu a zpracování lithia ze Salaru.
Protekcionismus má v Bolívii tradičně pevné kořeny a za vlády socialistického Eva Moralese, jenž byl prezidentem v letech 2006 až 2019, ještě zesílily. Krátce po nástupu do úřadu Morales přejednal všechny smlouvy se zahraničními těžebními společnostmi a Luise Arcea, svého tehdejšího ministra financí, pověřil vypracováním ekonomického plánu na redistribuci zisků. Nová bolivijská ústava z roku 2009 zesílila státní kontrolu nad nerostnými surovinami. A rok předtím vznikl plán na průmyslovou těžbu lithia, podle něhož měl ovšem mít stát stoprocentní kontrolu nad těžbou a zahraniční partneři mohli být zapojeni až do pozdějších fází procesu.
Další problém spočíval v tom, že smlouvy, které byl Morales ochoten podepsat se zahraničními firmami, narážely na odpor aktivistů. V roce 2018 najala bolivijská vláda dvě čínské firmy – Maison Engineering a CMEC –, aby pro ni postavily továrnu, která by produkovala patnáct tisíc tun uhličitanu lithného ročně. Současně s tím se dohodla s německou společností ACI Systems na joint venture při výrobě hydroxidu lithného (to je další sloučenina používaná při výrobě baterií) z odpadového roztoku zbylého po odpařování. Bolivijský stát měl držet 51 procent společnosti. ACI se také zavázala, že v zemi postaví velkou továrnu na výrobu baterií.
Některé části kontraktu však mnoha lidem připadaly nefér. Tak například byl podepsán na sedmdesát let, což je na technologii, která se nachází stále ještě v experimentálním stadiu, hodně dlouhá doba. Bolívie měla také přednostní právo pouze na sedmnáct procent vyrobeného hydroxidu lithného. Veškeré prodeje v Evropě měly jít přes společnost ACI, což znamenalo, že YLB nemohla uzavírat vlastní obchody, a navíc pokud by nedodala dostatečné množství zbytkového roztoku, mohla ACI prodat část jejího uhličitanu lithného. Aktivisté z Potosí, což je region, v němž se Salarská solná pláň nachází, požadovali vyšší licenční poplatky. „Vláda klame obyvatelstvo,“ tvrdí Marco Pumari, jenž v říjnu 2019 držel týdenní hladovku na protest proti podmínkám smlouvy. (Kontrakt s ACI byl nakonec zrušen.)
V listopadu 2019 byl Evo Morales přinucen odstoupit – po celostátních protestech proti zfalšovaným volbám. Nezkušená prozatímní vláda prezidentky Jeanine Áñezové těžbu lithia neřešila a pandemie covidu-19 rozjezd výroby ještě víc zpozdila. V čele YLB se za poslední dva roky vystřídalo šest ředitelů. Juan Carlos Zuleta, bolivijský expert na lithium, byl v roce 2020 vyhozen po pouhých třech týdnech ve funkci kvůli protestům obyvatel Río Grande, kteří uvěřili fámám, že kvůli své poradenské činnosti pro chilskou vládu ve skutečnosti jedná v zájmu Chile. „Země, která je neustále ve sporu, se nemůže rozvíjet,“ krčí rameny Zuleta.
Jak vypadá budoucnost
Pohnutá minulost se promítá i do současnosti. Za úsvitu se v továrně YLB z tyrkysově modré nádrže line zápach zkažených vajec, jasné to znamení odpařujících se síranů. Ze 160 nádrží se jich nyní používá jen 96. Některé se opravují, jiné jsou prázdné prostě proto, že podnik nemá dostatek průmyslových čerpadel na přečerpávání solného roztoku. Po osmi letech provozu se v pilotní továrně na výrobu uhličitanu lithného stále ještě spousta věcí dělá ručně – tady musí dělník v prstech promnout špetku bílého prášku, aby zjistil jeho konzistenci, tam jiní dva otáčejí obří kovovou nádobou s téměř hotovým produktem před ohřívačem.
„Stále ještě trochu klopýtáme,“ připouští ředitel Rocha. Říká, že je pod „velkým tlakem“, aby příští rok rozjel výrobu v nové, podstatně větší továrně. Zatím z ní stojí vlastně jen ocelový plášť. Odborníci varují, že přechod od maloobjemové výroby na průmyslovou bude vyžadovat zavedení nových procesů a nákup nových strojů. Podle poradenské společnosti Benchmark trvá v průměru sedm let, než lithiová továrna najede na plný výkon.
Velké naděje vkládají Bolivijci do tendru na DLE. Tato metoda je rychlejší než solární odpařování a není při ní zapotřebí tolik vody. Mohla by proto být přijatelnější i pro lidi z okolí Salaru, na jejichž farmy už nyní doléhá klimatická změna. Ministr energetiky Franklin Molina Ortiz říká, že v krátkodobém horizontu vsadí Bolívie na hybridní strategii, tedy jak procesu odpařování, tak nové metody DLE. Někteří lidé jsou však skeptičtí vůči plánu, který vláda představila letos a podle něhož by měla země do roku 2025 produkovat 81 tisíc tun lithia, z toho devadesát procent metodou DLE, což je stále ještě poměrně nevyzkoušená technologie. „To je nemožné,“ shrnuje lapidárně Zuleta.
Ale třeba před deseti lety ještě lidé považovali za nepravděpodobné, že by elektromobily mohly začít být populární, podotýká Thea Riofrancosová, politoložka z Providence College na Rhode Islandu, která se specializuje na těžbu nerostných surovin. Poptávka po lithiu je nyní tak silná, že Bolívie může na jeho těžbě zbohatnout, i kdyby upřednostnila nacionalismus před efektivitou.
Na druhou stranu, představit si, že by se v Bolívii rozjela průmyslová výroba baterií, je podstatně obtížnější a tamní vláda s tím jen těžko něco udělá. Bolívie nemá přístup k moři a má otřesnou dopravní infrastrukturu. Musela by dovážet mnoho součástek a vývoz baterií by byl drahý, ba dokonce riskantní. Lepší možností, byť v současnosti jen těžko uskutečnitelnou, by bylo vytvoření jihoamerického regionálního dodavatelského řetězce pro elektromobily, jehož součástí by se mohly stát bolivijské baterie.
Ve střednědobé perspektivě bude hodně záležet na vývoji poptávky. Poradenská firma Benchmark neočekává, že by se bolivijské lithium dostalo ve větším množství na trh dříve než v roce 2030, kdy by technologie DLE už měla být dostatečně rozvinutá.
Obtížné bude také získat pro projekt vlivné bolivijské spolky campesinos (farmářů) a odborové svazy. Začátkem prosince odletěli starostové z vesnic kolem Salaru do Německa, aby tam jednali se zástupci soukromých firem, které mají zájem o těžbu bolivijského lithia. To potěšilo obyvatele Río Grande, ale popudilo komunální politiky z Potosí, kteří mají pocit, že je vláda vyškrtla ze svých lithiových plánů.
Pomohlo by, kdyby vznikla nová legislativa, která by regulovala lithiový průmysl; nejlépe po obsáhlé veřejné debatě. Mohla by se tak nastavit pravidla pro vstup zahraničních firem do těžby, který je nyní zakázán, a změnit struktura licenčních poplatků.
Odborářka Corina Alí Lupaová říká, že nedůvěra místních vůči zahraničním investorům slábne. Většina obyvatel podle ní podporuje prezidenta Arcea. Doufají, že se díky zvýšené výrobě v továrně zlepší lokální infrastruktura. A že by v oblasti mohla vzniknout i nějaká technická vysoká škola, což by přineslo další kvalifikovaná pracovní místa. Prozatím jsou to však jenom sny, připouští. „Ale neztrácíme naději.“
© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
