Stručné dějiny uprchlictví

České země zažily řadu uprchlických krizí. Srovnatelné s tou dnešní byly dvě: za první světové války a po Hitlerově záboru Sudet

Stručné dějiny uprchlictví
Evakuace bělogvardějců z jižního Ruska v roce 1919. Na zadní straně pohlednice stojí: „Toto jsou ruští vojáci, které jsme přepravili z Novorossijsku do Feodosije, aby je bolševici nepovraždili. Jsou unavení a vyčerpaní.“ | Profimedia.cz

Krátce před sobotní půlnocí 16. dubna 1938 zaslechli rybáři u slovenského Děvína volání o pomoc. Nasedli do loděk a na písčině obklopené ze všech stran vodami Dunaje našli podle Lidových novin „skupinu jedenapadesáti lidí, mužů, žen a dětí od dvou do dvaaosmdesáti let, vesměs rakouských státních příslušníků-židů“. Všichni pocházeli z rakouského Burgenlandu a všechny je příslušníci SA vyhnali z domova, okradli, odvezli k hranicím, naložili na loď a poté – jen v oblečení, které měli na sobě – vysadili na československé straně Dunaje.

Tím ovšem odysea teprve začínala. Československo o židovské uprchlíky prchající po „anšlusu“ z Rakouska nestálo, a tak u nás dlouho nepobyli. Podle knihy Nejisté útočiště Kateřiny Čapkové a Michala Frankla je tuzemské úřady nejdříve potrestaly za nedovolené překročení hranic (nejspíš pokutou, kterou musela zaplatit bratislavská židovská obec) a pak je postrkem poslaly zpět do Rakouska. Tamní nacisté je následně vyvezli do Maďarska, ovšem ani tam nesměli zůstat. Řešení se našlo až 20. dubna. Bratislavská židovská obec si pronajala loď, která odplula k jakémusi bahnitému ostrůvku u maďarského břehu a tam podle Lidových novin „nechala svůj vlečňák“. Majitel lodi byl prý Francouz, a tak vlečňák – na němž vyhnanci příštích pět měsíců živořili – kotvil v mezinárodních vodách Dunaje pod francouzskou vlajkou. „Celé zařízení jsou slamníky, na nichž všichni spí, hrubý stůl, šicí stroj v oddělení pro ženy a ubohý oltářík v oddělení pro muže,“ psaly v srpnu Lidové noviny. Bylo to deprimující, a tak podle již zmíněné knihy spáchali dva obyvatelé říčního člunu sebevraždu a další dva se utopili při pokusu z vězení uniknout. Do pohybu se věci daly až ve chvíli, kdy Maďaři pohrozili, že už dál nebudou Židy u svého břehu trpět, a v polovině září tak většina vyhnanců zamířila do Palestiny, zatímco jiných se ujaly Spojené státy, Bolívie a Jugoslávie.

V české historické paměti dodnes žije hluboce zakořeněný mýtus o tom, jak „Masarykova a Benešova republika“ ochotně přijímala židovské uprchlíky před Hitlerem. Pravda je, že jsme jim skutečně pomáhali, ale ta pomoc – jak ještě uvidíme – byla hodně neochotná a hodně limitovaná. Dějiny uprchlictví na našem území jsou ale daleko delší a mnohem bohatší. Zdaleka nejvelkoryseji se naši předci starali za první republiky o ruskou (a ukrajinskou) antibolševickou emigraci a vůbec nejvíc uprchlíků – skoro stejně jako dnes – pobývalo na našem území během první světové války a poté, co Hitler zabral Sudety.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit