Strašná, hnusná, ale naše

V srpnu 1494 překročila francouzská armáda vedená Karlem VIII. Alpy a vpadla do Itálie. V únoru příštího roku dorazila k Neapoli a zhruba z té doby pocházejí první zmínky o lavinovitě se šířící záhadné chorobě, kterou Italové překřtili na „francouzskou nemoc“. 

První zaznamenaná epidemie syfilidy v Evropě byla strašlivá. „Nemoc vznikla náhle a byla spojena s mnoha bolestmi v zádech, pažích, nohách, kloubech i kostech, jsouc vždycky provázena stejným příznakem, po celém těle vyrazily puchýře, plné hnisu. Bolesti nepolevovaly ani ve dne, ani v noci a nakažení by byli rádi upsali duši ďáblu, jen kdyby se jich byli zbavili,“ popsal její příznaky perugijský kronikář Francesco Matarazzo. 

Lékaři neuměli nebožákům, na kterých zaživa hnilo maso, pomoci a Matarazzo dokonce zaznamenal případ nakažených vojáků, kteří se raději sami utopili v řece: „Neznámé zlo napadalo urozené i neurozené, laiky i ty, kdož dosáhli církevních hodností, častěji rozmařilce než střídmé.“ Žoldnéři bleskově roznesli syfilidu po Evropě, a tak jen pár let poté můžeme číst ve Starých letopisech českých o „divné a neslýchané“ francouzské nemoci, mezi jejíž projevy patřily „neštovice rozjídavé“, strupy a „lámání v kostech“ tak ukrutné, že „mnozí lidé na ně mřeli“.