Sto květů ať vykvete

Čekat, až ekonomiku probudí stát, by bylo smrticí. Růst nejlépe nastartuje osobní podnikatelská iniciativa.

Sto květů ať vykvete
ilustrační foto | Tomáš Novák týdeník HROT

Když Mao Ce-tung v květnu před čtyřiašedesáti lety vyhlásil, „ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“, chybu udělal každý, kdo uvěřil. Netrvalo dlouho a Mao poslal víc než půl milionu volnomyšlenkářů na pracovní převýchovu na venkov, aby se od rolníků těžkou prací „učili správnému třídnímu uvědomění“. Číňanům trvalo skoro pětatřicet let, než se odhodlali znovu uvěřit výzvám stranických lídrů, tentokrát aby začali podnikat, neboť „být bohatým je krásné“. Vyšlo jim to podstatně lépe, než když spoléhali na liberalizaci politických poměrů.

Proč připomínat orientální moudra zrovna tady a právě teď? Protože s tím, jak se po plošné karanténě začíná společnost i byznys uvolňovat, je dobrá chvíle si připomenout, že osobní podnikatelská iniciativa je jediným spolehlivým generátorem ekonomického růstu. A jedno jestli v Číně, nebo v Česku. 

Uvolnit, ne „uvolnit“

Prioritou v řádu nejbližších týdnů a měsíců je podpora poptávky cestou rozpočtových výdajů, stejně jako různé formy finančních úlev podnikatelům, aby vůbec udrželi hlavu nad vodou. Koneckonců politické sliby, kolik hodlá vláda do ekonomiky přímo či nepřímo nalít, jsou krátkodobým imperativem hospodářské politiky. 

Je „uvolňování“ a uvolňování. Při „uvolňování“ máte radost, že nějaký novodobý komisař vůbec shledal, že za určitých podmínek, které s sebou vždy nesou dodatečné fixní, „už můžete“. A pak je tu skutečné uvolňování, které snižuje fixní náklady podnikání v podobě byrokratických překážek, bránících zakládání a rozvoji firem a živností. Právě touto formou může erár firmám pomoci, aniž by ho to cokoli stálo, a zároveň povzbudit „animal spirits“, tedy podnikatelský elán a chuť jít do rizika.

Z čistě fiskálního hlediska je to zdaleka nejefektivnější a také nejspolehlivější nástroj, se kterým vláda může přijít. Navíc uvolnění v tomto směru české úřady zůstávají mnoho dlužny, o čemž svědčí každoroční hodnocení v podobě žebříčku Doing Business Světové banky.

Říct nejde to neomlouvá. Jsme sice hodně centralizovaná země, ale ne tak sešněrovaná, aby nemohli jednotlivé nižší územně správní celky projevit iniciativu. A aby nebylo možné vystopovat rozdíly v tom, kdo kde se jak k byznysu staví. Zda na něj krajská či městská instituce nahlíží spíše jako na partnera, anebo jako na obtížný hmyz, který je třeba zuřivě kontrolovat. Nejlépe biolitem.

Na nic nečekat

Před necelými dvěma roky vydala již zmíněná Světová banka průzkum podmínek regionálních podmínek podnikání. „Mezi sedmi městy porovnávanými v České republice je z hlediska pěti měřených oblastí ve studii podnikání nejsnadnější v třech největších městech – v Praze, Brně a Ostravě. Praha se řadí na první místo ve dvou oblastech (dodávky elektřiny a vymáhání smluvních závazků), Brno je na prvním místě ve vyřizování stavebních povolení a Ostrava při převádění vlastnictví nemovité věci.

Data už jsou starší, jejich sběr proběhl dlouho před publikací, politické reprezentace se změnily, nicméně pořád platí, že „reformně naladění úředníci mohou hmatatelným způsobem zlepšit místní podnikatelské prostředí“, přičemž „nejvýraznější rozdíly jsou v oblastech, kde mají místní orgány nejvíce autonomie při vytváření a implementaci předpisů, hlavně ve vyřizování stavebních povolení“.

Kraje a města nemusejí čekat na reformu shora, která probíhá v jiném politickém cyklu, s jinými výsledky. Můžou začít hned a je fakt, že některé přistupují k pomoci svému ekosystému v časech „uvolňování“ o dost agilněji než druhé. 

Květy naštěstí nemusejí čekat, až jim někdo zavelí k rozkvětu.

Týdeník hrot

  • Holding do nepohody
  • Ať učí, do umí
Objednat nyní