Státní (ne)vzdělání

Soukromé školy fungují všude, kde rodičům záleží na tom, co se jejich děti naučí. Ve Švédsku se na nich vesměs ani neplatí školné

Státní (ne)vzdělání
ilustrační foto | Shutterstock.com

V chudých zemích by mělo platit – ještě mnohem víc než v těch bohatých –, že cesta k lepší životní úrovni vede přes vzdělání. Ekonomické důvody jsou zcela srozumitelné: rozvojové země mají nižší zásobu kapitálu, včetně toho lidského, a tím i vyšší výnosy z investic do vzdělání, včetně těch soukromých. Ne že by příjem nebo životní úroveň vysokoškolsky vzdělaných lidí s reálnou kvalifikací v sektoru byly srovnatelné s jejich protějšky ve vyspělých zemích, ale typicky berou mnohonásobek toho, co sotva gramotný námezdní dělník, neřkuli feláh okopávající půlhektar propachtovaného políčka. A jestliže má smysl investice soukromá, ještě robustnější je potom obhajoba veřejných výdajů na vzdělávání. Od mateřských škol až po úplné středoškolské.

Státem organizovaný a financovaný monopol na vzdělání ovšem trpí neduhy, od nízké motivace přes zastaralé metody výuky sázející na biflování po nedostatečnou kvalifikaci personálu, zejména ve využití digitálních technologií ve výuce.

Typickým důvodem, proč rodiče posílají svoje děti do „soukromých“ škol, bývá nespokojenost s úrovní vzdělání, které bývá poskytováno ve veřejném školství. To se děje v mnoha zemích bez ohledu na HDP na obyvatele. I velmi chudí lidé – namátkou z Keni, Ugandy nebo Indie – jsou ochotni za vzdělání svých dětí platit a posílat je do nestátních škol v očekávání, že ráno se tam alespoň objeví učitel a skutečně se pokusí předat jim nějaké znalosti.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit