Státní kasa bez roušky

Rozpočtová politika v dobách dobrých zakládala výdajové programy, na které nemá v dobách zlých. To je základní rozdíl naší a německé fiskální politiky.

Když se zima zeptá, co jste dělali v létě, moc toho nenalžete. Ukázaná platí a stejně je to s hospodařením státu, když se těžká doba nyní ptá vlády a její parlamentní většiny, co dělaly v časech tučných a výživných.

Téměř stomiliardový deficit hospodaření státu za čtyři měsíce tohoto roku také nejde jen tak okecat. Dopady koronavirové krize na příjmy a výdaje jsou totiž stále jen symbolické a státní pomoc firmám a podnikatelům v nesnázích je sice slíbená, ale účty postižených, a tudíž ani státní rozpočet o tom stále ještě příliš nevědí. Také nezaměstnanost nijak zvlášť nevyskočila a firmy své daně platí.

Že tyto platby neporostou zdaleka tak rychle jako v posledních třech či čtyřech letech, bylo jasné už loni, kdy po nějaké epidemii nebylo vidu ani slechu.

Jenže Babišova vláda je závislá na rozdávacích programech a ty nezpomalily ani náhodou. A tak hlavní příčinou rekordního dubnového schodku je utrácení, a to na spotřebu státu a sociální výdaje nespojené s krizí. Tento nárůst činí přes šedesát miliard navíc, což je dvanáct procent. Příjmy už v březnu - tedy před krizí - rostly jen o 3,6 procenta. Teď o tři procenta klesají a bude hůř.

Dominantní nárůst lze vidět u objemu vyplacených důchodů. Budiž důchodcům přáno. Řadu let provozovaná valorizace vysoko nad zákonný rámec byla ale v pohodě financovatelná, když nezaměstnanost klesala na rekordní minima a platy rostly o osm procent ročně, taženy bezuzdným přidáváním státním zaměstnancům a explozí minimální mzdy a na ni navázaných mezd zaručených. Teď to bude jinak a dosud přebytkový penzijní účet se obratem propadne do hlubokého deficitu.

Brutální růst mezd a nedostatek pracovní síly pak celkem pochopitelně snížil ziskovost firem, a tedy i daňový základ pro daň z příjmu právnických osob, jejíž výnos se také slušně propadá už teď a bude zase jen hůře.

Nejde samozřejmě jen o důchody, ale také o platy státních zaměstnanců a další neinvestiční výdaje, včetně navýšených plateb zdravotním pojišťovnám. Což navíc kvůli epidemii také nejspíš nebude stačit.

Rozpočtová politika tak v dobách dobrých zakládala výdajové programy, na které nemá v dobách zlých, kdy se třeba jen zpomalí dřívější masivní růst. To je základní rozdíl naší a německé fiskální politiky. Znamená to, že zatímco Němci se po ukončení podpůrných programů a z nich vyplývajících deficitů v rozsahu dvaceti procent HDP zase hladce vrátí k vyrovnanému hospodaření, Česko čekají další stamiliardové deficity.

A to je o dost horší skutečnost než to, že ve světle současných čísel se jeví těch tři sta miliard nedávno navýšeného deficitu jako sakra málo.

Týdeník hrot

  • Peníze leda zadarmo
  • Covid na mozku
  • Naběhnutí na solární vidle
Objednat nyní