Staré dámy před plastikou
Tradiční recepty centrálních bank přestávají zabírat. Něco se bude muset změnit.

O prachy jde vždy až na prvním místě, a tak se sakra zajímáme, zda hodnota těch peněz, které už máme, poněkud neeroduje, a když už eroduje, vzhlížíme k centrálním bankám, protože ty s tím mají něco udělat a jsou to ty správné, kamenné a ctihodné instituce. Proto také ve chvíli, kdy se s penězi dějí nehezké věci, bývá obyvatelstvo dost citlivé na kontroverzní personální změny a diskuse o tom, zda ta ctihodná instituce vůbec ví, co činí. Pokud tedy něco činí.
V době svého vzniku měla ovšem řada centrálních bank se svou ctihodností dost starostí a mnoha svým současníkům úspory nejen neochránila, ale naopak je důkladně prohnala luftem. Jejich právní postavení a serióznost se rodily a vyvíjely postupně, stejně jako kuchařky, podle nichž se dnes vaří měnová politika, prošly mnoha zásadními revizemi.
Dnešní krize a pochybnosti o tom, jak na ni centrální banky ve světě reagují, či nereagují, vyvolává dost naléhavě otázku, zda není načase na centrálním bankovnictví zase něco poštelovat. Zvláště když slyšíme šéfku nejmladší centrální banky ECB Christine Lagardeovou, že měnová politika má řešit klima a akceptovat související růst cen.
K financování královských potřeb
Vyvolává to vzpomínku na to, že centrální banky se zrodily jako politické instituce, vesměs z vůle panovníka. Za první centrální banku na světě je považována švédská Riksbank neboli říšská banka, založená v roce 1668. Její předchůdkyní byla Stockholms Banco, založená Johanem Palmstruchem už v roce 1656 s posvěcením panovníka, který jmenoval její vedení a povolil jí vydávání bankovek – z velké části nekrytých – k financování královských potřeb. Netrvalo dlouho a banka se zhroutila. Její povolení pak byla převedena na Riksbank, kterou si však už pod svou kontrolu stáhl stavovský Riksdag neboli parlament, aby omezil panovníkovy hrátky s měnou.