Srdečné pozdravy z Ruska. Bomby a exploze používaly už sovětské tajné služby

Roku 1938 vyhodila NKVD přímo uprostřed Rotterdamu do povětří předáka ukrajinské opozice Jevhena Konovalce. Rozkaz k vraždě dal přímo Stalin.

Srdečné pozdravy z Ruska. Bomby a exploze používaly už sovětské tajné služby
Jevhen Konovalec (vlevo) a Pavel Sudoplatov (vpravo) | Archiv

O bombových útocích nařízených Kremlem psaly české a evropské noviny dávno před výbuchem muničního skladu ve Vrběticích. Když 23. května 1938 vyletěl v Rotterdamu do povětří předák ukrajinské antibolševické emigrace Jevhen Konovalec, byla z toho celosvětová senzace. 

Vražda měla být otevřenou výhrůžkou všem nepřátelům Sovětského svazu, a tak se při ní na životy náhodných svědků (dnes by se nejspíš řeklo zboží) nehledělo. „Před týdnem v pondělí promenoval se v poledne na širokém rotterdamském bulváru Coolsingelu velký dav lidí. Náhle ohlušující rachot. Stoupá ohnivý sloup. Okenní tabule řinčí. Na chodníku leží strašně zohavená mrtvola muže. Jeden chodec byl těžce zraněn, jiní tři utrpěli těžký otřes nervů,“ popsaly okolnosti výbuchu pražské Národní listy.

Sovětský nepřítel č. 1

Nizozemská policie nejdřív tápala, protože z pasu zjistila, že mrtvý je Němec a jmenuje se Joseph Novak (Lidové noviny psaly o „Novákovi“ a tvrdily, že pas je československý). Okolnosti případu se ale začaly vyjasňovat ještě téhož dne odpoledne, když policie dopadla muže s československým pasem na jméno Ladislav Bora, který se po zavražděném vyptával v jeho hotelu. Nejdřív s policií odmítal mluvit, když mu ale ukázali oběť výbuchu, „následek byl záchvat mdloby“ a poté, co se dotyčný „vzpamatoval, setrval u mrtvoly v uctivém postoji a modlil se“.

Brzy se ukázalo, že oba pasy jsou falešné. Z Bory se vyklubal Ukrajinec Boranovský a z Novaka jeho nadřízený – šéf Organizace ukrajinských nacionalistů Jevhen Konovalec. Podle Boranovského měli ve městě domluvenou schůzku s dalším Ukrajincem – jakýmsi Valukem (či Vallukem), kterého znali již rok a půl a občas od něho dostávali peníze. Boranovskému ale, k jeho velkému štěstí, ujel vlak, a tak se s Valukem sešel v rotterdamské kavárně hotelu Atlanta jen Konovalec.

Právě v kavárně dostal Konovalec podle zjištění nizozemské policie od cizince balíček, a když se rozloučili, vyšel s ním na ulici „netuše, že místo bankovek je v něm pekelný stroj“. Konovalec byl podle trochu přehnaného líčení Národních listů „sovětský nepřítel č. 1“ a v minulosti už jeden atentát vedený „dvěma sovětskými Rusy a jedním švýcarským komunistou“ přežil, takže nebylo pochyb, kdo vrahy poslal. Jenže Valuk hned po činu zmizel, a tak nebyl z vraždy nikdo obviněn.

Vrah z nejvyššího rozkazu

Jak se ukázalo po více než půl století, rotterdamská policie odvedla velmi slušnou práci. Konovalce skutečně zavraždila NKVD (předchůdkyně KGB a dnešní ruské FSB), a to konkrétně jeden z jejích nejschopnějších agentů Pavel Sudoplatov, kterého do akce osobně vyslal sám Stalin. Kromě vraždy Konovalce se Sudoplatov podílel například na likvidaci někdejšího Stalinova konkurenta v čele strany Lva Trockého (srpen 1940), za druhé světové války organizoval sabotáže prováděné za linií fronty a po válce se stal jedním z nejdůležitějších mužů sovětské jaderné špionáže.

Po smrti Stalina (březen 1953) a popravě Beriji (prosinec 1953) upadl v nemilost a život si zřejmě zachránil jen předstíráním šílenství. Za své zločiny (podílel se třeba na testování smrtících jedů na živých lidech) byl odsouzen a na svobodu se dostal až v srpnu 1968. Nějakou dobu se poté živil jako překladatel a roku 1994 způsobil celosvětový poprask vydáním pamětí.

Z nich plyne, že s nápadem zabít Konovalce přišel přímo Stalin, který se kvůli tomu se Sudoplatovem dokonce opakovaně setkal. „Gospodarův“ názor na věc byl víc než jasný: „Toto není obyčejný akt msty, ačkoli Konovalec je agent německého fašismu. Naším cílem je v předvečer války setnout hlavu ukrajinskému fašismu a přinutit ty gangstery, aby se při boji o moc navzájem pozabíjeli.“ Sudoplatov byl pro Stalina ideálním nástrojem. Roku 1907 se narodil v jihoukrajinské Melitopoli a mluvil plynně ukrajinsky. Díky tomu se mu podařilo infiltrovat ukrajinský exil a byl v tom tak úspěšný, že pronikl do Konovalcovy blízkosti. 

Slabost pro čokoládové bonbony

Během jedné z porad se Stalin vyptával na Konovalcovy slabosti. Sudoplatov mu odpověděl, že si hlava ukrajinského exilu potrpí na čokoládové bonbony a velmi často si je kupuje. Stalina to zaujalo a navrhl mu – jak alespoň tvrdí Sudoplatov –, aby toho využil. Technici NKVD proto sestrojili bombu, která byla maskována jako bonboniéra (nešlo tedy o balíček s penězi, jak se mylně domnívala rotterdamská policie), a Sudoplatov vyrazil do akce. 

V předem dohodnuté kavárně předal Konovalcovi „bonboniéru“, spustil půlhodinový odpočet a rozloučil se s ním. V nedalekém obchodě si koupil klobouk a pršiplášť, aby narychlo změnil vzhled, a krátce po poledni uslyšel výbuch. Hned poté vyrazil na nádraží a odjel do Paříže, odkud poslal do Moskvy kódovaný telegram: „Dáreček byl předán. Balík je nyní v Paříži. Pneumatika auta, kterým jsem cestoval, měla defekt.“

Více o ekonomických, politických a historických souvislostech výbuchu ve Vrběticích si můžete přečíst v dalším čísle týdeníku Hrot, které vychází v pondělí 26. dubna.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní