Špinavá revoluce. Ocelárny musí zezelenat

Přechod na obnovitelné zdroje energie bude vyžadovat ohromující objemy oceli. Oceláři přitom vypouštějí větší emise CO₂ než celosvětová automobilová doprava

Špinavá revoluce. Ocelárny musí zezelenat
ilustrační foto | Profimedia.cz

Ambiciózní přechod světové ekonomiky od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům během příštích tří desetiletí s sebou přináší mnoho komplikací. Mezi ty největší patří obrovská energetická a surovinová náročnost vybudování potřebné infrastruktury.

Ačkoli zastánci „uhlíkově neutrální“ ekonomiky s oblibou hovoří o tom, že energie budoucnosti bude pocházet ze světla slunce, a nikoli tmy dolů, skutečnost je tomu na hony vzdálená. K vystavění potřebných solárních nebo větrných elektráren bude například potřeba zásadně zvýšit těžbu vzácných kovů, otevřít nové stříbrné doly, ale také vyřešit pracovní podmínky v afrických ložiscích, která často při vytěžování využívají dětskou pracovní sílu.

Agentura Bloomberg ale upozorňuje i na zásadní potíž s jednou ze základních surovin – s „obyčejnou“ ocelí. K postavení větrníků a solárních parků jí bude potřeba impozantní množství. Výrobci oceli přitom dnes patří mezi největší průmyslové znečišťovatele. Hutě využívající energii ze spalování uhlí dnes samy o sobě vytvářejí větší emise než veškerá osobní i nákladní automobilová doprava v celém světě.

K tomu, aby svět pokryl spotřebu energie výrobou z obnovitelných zdrojů, bude podle výpočtů analytiků Bloombergu nutné vyrobit na 1,7 miliardy tun oceli. Pro srovnání, je to zhruba stejné množství kovu, jaké se vyrobí po celém světě za jeden rok. Podobná kvanta oceli pak světové ekonomiky spotřebují při posilování přenosové soustavy a výstavbě solárních elektráren.

V praxi by tak při používání současných technologií a spalování uhlí přechod na obnovitelné zdroje pomáhal zvětšovat problém, který má naopak vyřešit. Největší světoví producenti oceli proto stojí před náročným a nákladným problémem: oprostit se od uhlí a přejít na jiný „pohon“. A to se zřejmě neobejde bez veřejných investic a dotací a zároveň zdražení jejich produkce.

Biomasa, nebo vodík?

Stejně jako v případě dalšího průmyslu bude zásadní, jak se k problému postaví Čína. V říši středu se totiž dnes vyrábí zhruba polovina celosvětové produkce oceli. Čínské recepty na řešení navíc mohou posloužit i jako návod pro zbytek světa. Čínští komunisté se v rámci plánování zavázali k tomu, že jen mezi lety 2025 a 2030 sníží emise ocelářů o třetinu.

Jaká řešení se nabízejí místo uhlí? Například někteří evropští a severoameričtí oceláři se snaží co nejvíce přeorientovat na recyklaci – je to totiž výrazně méně energeticky náročné než výroba z železné rudy. Pro vysoké pece si díky tomu mohou dovolit používat elektrické obloukové pece. I pokud by ale výrobci kovů využili veškerý odpad k recyklaci, přesto by stále zhruba polovinu celosvětové poptávky po oceli museli pokrýt oceláři výrobou z rudy. 

První variantou je podle analytiků Bloombergu přechod na spalování biomasy místo uhlí. Ani to ale zřejmě není dlouhodobě dostačující řešení. Vysázení dostatku stromů určených ke spalování by si nejspíš vyžádalo obětování části půdy využívané dnes k zemědělským účelům. 

Realističtější možnost tak spočívá ve využití vodíku. I to má ovšem háček – výroba vodíku z vody je opět energeticky náročná. V současnosti plánované kapacity pro výrobu vodíku by podle výpočtů analytiků Bloombergu pokryly asi jen necelá dvě procenta energie, kterou by oceláři potřebovali do roku 2050 k dosažení uhlíkové neutrality. 

I pokud se najde řešení, velmi pravděpodobným vedlejším efektem „zezelenání“ oceláren bude zdražení železa. Agentura Bloomberg tvrdí, že například v evropských ocelárnách by náklady na výrobu vzrostly o pětinu až třetinu. Uvědomělí zpracovatelé oceli nicméně prý „zelenou“ ocel navzdory vyšším cenám poptávají už dnes. Otázkou je, co na růst cen jejich finálních výrobků řeknou zákazníci.