Vybrané články
z týdeníku The Economist

Špinavá bude dobrá

Evropa se musí připravit na následky své zelené vlny. A řešit je lépe než dopady globalizace.

Špinavá bude dobrá
ilustrace Vojtěch Velický

Bois de la Cambre je nejkrásnější park v Bruselu. Na 123 hektarech tam najdete vzrostlý les a spoustu klidných zákoutí, kde mohou obyvatelé zámožných jižních předměstí belgické metropole odpočívat. Belgičané, kteří patří mezi největší motoristické nadšence v Evropě, přes něj pochopitelně postavili dálnici. Ta byla v době lockdownu uzavřena. Chodci byli nadšení. Zato motoristé zuřili a na soudy se valila jedna žaloba za druhou. Vznikla nová fronta kulturní války.

O nerudné řidiče není dnes v Evropě nouze. Když se přesunete o kus na sever do Nizozemska, budou si stěžovat na omezení rychlosti. Na tamních dálnicích se musejí auta plížit maximálně stokilometrovou rychlostí, protože vláda přes den snížila původní maximální povolenou rychlost 130 kilometrů v hodině, aby země nepřekročila plánované emisní limity. Nizozemský premiér Mark Rutte prokázal vskutku mimořádně ohebnou páteř, když opatření, které jeho vlastní vláda zavedla, označil za „strašné“. I v sousedním Německu mohou být minulostí doby, kdy jste mohli po dálnici uhánět dvousetkilometrovou rychlostí – pokud se Zelení dostanou do vlády, přijde omezení rychlosti. Němečtí Zelení přitom dobře vědí, že to způsobí pořádný poprask. „Omezení rychlosti se rovná druhému dodatku americké ústavy,“ říká Daniel Freund, zelený europoslanec, v narážce na americké právo nosit zbraň.

Čtyřicet procent nestačí

Autoválky jako by se vymykaly ekologicky uvědomělé pověsti Evropanů. V řadě unijních států se zeleným politikům mimořádně daří, a v Německu by se letos dokonce mohli vrátit do vlády. Popírače změny klimatu se vesměs podařilo vymýtit. Lidé, kteří věří, že člověk nemá žádný vliv na globální oteplování, se pomalu řadí do stejné skupiny jako ti, kdo považují přistání na Měsíci za podvod a Elvis podle nich žije.

Evropská unie si stanovila ambiciózní klimatické cíle, načež je ještě zpřísnila a v ochraně přírody se staví do role vzorového příkladu. Ještě před pár lety bylo považováno za dostatečné, když se do roku 2030 emise skleníkových plynů sníží oproti roku 1990 o 40 procent. Dnes Evropa žádá 55 procent. Všechny unijní země se k tomu zavázaly; po vydatném přesvědčování a štědrých úplatcích z unijních fondů.

Dohodlo se, co se musí udělat. Teď začíná boj o to, jak to udělat. Podpora klimatických opatření je široká, ale mělká, říká Heather Grabbeová z bruselského Open Society European Policy Institute, který provedl průzkum v osmi evropských zemích. Téměř všichni voliči budou rádi kupovat méně plastů, ale podstatně méně jich je ochotno více platit za benzin a letenky. A všechny dobré úmysly maskují sebeuspokojení.

Ve všech zkoumaných zemích většina dotazovaných očekává, že život zůstane víceméně stejný, i když se do roku 2035 nic neudělá. Většině evidentně nedochází rozsah očekávatelných dopadů. Bude proto třeba přijmout některá těžká rozhodnutí, nebo zaplatit politickou cenu.

Už dnes někteří pravicoví politici nabízejí voličům jednoduchou únikovou cestu. Nejrůznější okrajové partaje slibují časté létání, zastropování cen pohonných hmot a masožravý jídelníček bez pocitu viny. Před březnovými nizozemskými volbami láká krajně pravicová Strana pro svobodu (PVV) na zvýšení maximální povolené rychlosti na dálnicích na 140 kilometrů v hodině. Populisté přišli na to, že jejich dřívější oblíbené téma – imigrace – už lidi přestává zajímat, protože hranice jsou nyní více či méně zavřené. A tak se například protipřistěhovalečtí Švédští demokraté a jim podobná Alternativa pro Německo najednou intenzivně zajímají o životní prostředí.

Většinou nejdou tak daleko, že by popírali globální oteplování. Spíše poukazují na to, že se toho kvůli němu dělá moc a že je moc drahé. „Nikdo není proti zelenému životnímu prostředí,“ hlásá ve svém manifestu PVV a dodává, že je pouze proti „nesmyslné klimatické politice, kterou si nemůžeme dovolit“. PVV a jí podobné strany se pravděpodobně do žádné vlády nedostanou. Tyto strany však dosáhnou svého cíle tím, že donutí mainstreamové partaje, aby se přiblížily jejich názorovým postojům. Přesně to se stalo s imigrací.

Zelená politika proto může být riskantnější, než by se na první pohled zdálo. Když to zpackáte, přijde rychlý trest. Francie nabídla názorný příklad, co a kdy rozhodně nedělat, když v roce 2018 snížila maximální rychlost na okreskách a současně s tím zvýšila ceny benzinu a nafty. Výsledkem bylo hnutí Gilets Jaunes (Žluté vesty), které z hrstky naštvaných motoristů nabobtnalo na davy demonstrantů mávajících v centru Paříže atrapami gilotin. V Německu se Zelení zase v roce 2013 přesvědčili, že některé zákazy a zvyšování poplatků zkrátka nejsou dobrý nápad. V zemi klobásožravých řidičů velkoobjemových aut přišli s nápadem zvýšit daň z pohonných hmot a zavést v bufetech bezmasé dny. Preference jim tehdy bleskově klesly a dodnes se Zelení snaží zbavit pověsti strany příznivců prohibice.

Politická neochota začít skutečně něco dělat byla problém už předtím, než se dostavil skutečný odpor. Němci se dohodli, že přestanou používat uhlí pro výrobu elektřiny až od roku 2038, přičemž se do toho vůbec nehrnuli ani středolevicoví sociální demokraté, ani jejich koaliční partneři ze středopravicové CDU. Nový šéf křesťanských demokratů Armin Laschet patří k největším zastáncům uhelného byznysu ve straně.

Pokušení útlum ještě víc zpomalit poroste s tím, jak extrémní formace budou voličům nabízet jednoduché alternativy. Pokusy prosadit ekologické reformy bezprostředně po katastrofálním ekonomickém propadu spoustě lidí ještě víc zkomplikují život. Řekněme, že se nepodaří nastartovat růst. I kdyby byla skutečným viníkem mizerná fiskální politika, svedou voliči své strasti na zelené plány. O to bude těžší reformy zachovat.

Politické sliby

Při pokusu ochránit životní prostředí určitě budou poražení. Už jen z podstaty věci. Určité chování – typově třetí let do roka nebo projížďka mercedesem po parku – musí začít být oproti zeleným alternativám nepohodlné nebo příliš drahé, protože samy technologie ten problém tak rychle nevyřeší. Zmizejí některá pracovní místa. Politici optimisticky prohlašují, že když stoupnou uhlíkové daně, jiné daně naopak klesnou, a že špinavé profese nahradí jiné, čistší. Ale voliči mohou mít (oprávněně) pocit, že to všechno už slyšeli.

Podobně politici obhajovali i globalizaci. Roky voliče ujišťovali, že to přece vůbec nevadí, že pracovní místa mizejí v zahraničí, protože doma vznikají zbrusu nová. Že přece všichni budou těžit z výnosů z mimořádného růstu. Ale ono slibované přerozdělení mnoho lidí zklamalo. Některá pracovní místa se nikdy nepodařilo nahradit, některé oblasti se nechaly zpustnout. Politici šli od válu.

A dnes se od voličů čeká, že stejnou logiku přijmou i podruhé, že budou věřit, že je vlády nezradí. Jestli to evropští lídři zase zfušují, můžeme čekat dost ošklivé následky.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní