Španělská chřipka II: Když došli hrobníci, faráři i rakve

V říjnu 1918 udeřila španělská chřipka naplno. Mrtvých bylo tolik, že je v Praze a v Brně neměl kdo pohřbívat. Nakonec musela vypomoci armáda.

Španělská chřipka II: Když došli hrobníci, faráři i rakve
Španělská chřipka | Archiv

Španělská chřipka se od té běžné většinou příliš nelišila. Snad jen úpornou bolestí hlavy, která údajně postižené občas nutila až ke křiku. Poměrně často ji však – stejně jako „náš“ dnešní covid-19 – provázel těžký zápal plic. A ten obvykle končil smrtí: Ze 165 nebožtíků, které mezi 1. a 18. říjnem 1918 pitval patologicko-anatomický ústav, byl podle vyjádření jeho přednosty Jaroslava Hlavy v Národních listech (tady – ve čtvrtém sloupci) „u 126 konstatován chřipkový zánět plic“.

Choroba zpravidla postupovala tak rychle a agresivně, až se mezi lidmi začaly šířit pověsti (tady – v levém sloupci uprostřed), že jde o plicní mor. Tehdejší medicína byla naprosto bezmocná, o to víc, že zdravotní systém kolaboval. Na vrcholu chřipkové epidemie byla uzavřena například „krční a ušní ambulance na české klinice prof. dra. Kuttvirta v Praze“, poněvadž „všichni lékaři na téže klinice onemocněli“, a zcela přeplněná pražská všeobecná nemocnice přijímala pouze „případy nejtěžší“ (tady – pravý sloupec uprostřed).

Všudypřítomná smrt

Nejhůře španělská chřipka řádila v říjnu 1918. V týdnu od 17. do 23. října zemřelo ve Spojených státech 210 tisíc lidí a zle bylo i u nás. Pro české země přesné statistiky neexistují, ovšem díky referátu, který na zasedání Spolku německých lékařů přednesli Gottfried Pick a Anton Ghon, víme, že v Praze během třetího říjnového týdne zemřelo 829 lidí, což byl oproti průměrným 225 případům bezmála čtyřnásobný nárůst.

Smrt se nevyhýbala nikomu – vojákům ani těhotným ženám, zabila desítky lékařů, a když Národní listy 25. října informovaly o skonu koncipisty Braunera (tady – v prostředním sloupci nahoře), neopomněly zdůraznit, že je to „již třetí policejní úředník, který v Praze zemřel na španělskou chřipku“. Podle Národní politiky vtrhla i do pražské věznice (tady – v prostředním sloupci nahoře), kde začala „řádit mezi vyšetřovanými a trestanci způsobem hrozivým. Tři z nich již zemřeli na zápal plic“.

Dodnes nikdo uspokojivě nevysvětlil, proč španělská chřipka nejčastěji zabíjela mladé a zdravé lidi ve věku 15 až 35 let. Klasické rozložení obětí chřipkové epidemie podle věku připomíná po vynesení do grafu písmeno „U“, protože umírají především velmi staří lidé a nejmenší děti. Pokud to samé učiníme se španělskou chřipkou, dostaneme křivku připomínající „W“, přičemž prostřední výčnělek křivky odpovídá oněm mladým a zdravým dospělým.

Kde jsou hrobníci?

Na vrcholu epidemie umíralo v Praze tolik lidí, že je neměl, kdo pohřbívat. „V márnici olšanských hřbitovů nahromadilo se v minulých dnech přes 100 mrtvol, které nemohly býti pochovány, poněvadž pro nedostatek dělníků nebylo lze vykopati hroby. Předevčírem povoláno na hřbitovy 115 zákopníků, kteří vykopali hroby, takže včera pochováno 90 mrtvol,“ mohli si čtenáři přečíst 19. října 1918 v agrárnickém Venkově (tady – levý sloupec dole).

Snad ještě naléhavější byla Národní politika (tady – pravý sloupec dole), podle které nechyběli jen hrobníci, ale také rakve a „kněží, kteří by stačili vykrápět mrtvá těla“. Vojáci se sice činili, seč mohli, přesto to nestačilo. „Není dnes už řídkým případem, kdy se těla pochovávají zcela bez rakví, zejména těla chuďasů pochovávaných za nocí.“ Podobně to vypadalo v Brně a sociálnědemokratická Rovnost si trpce stěžovala (tady – prostřední sloupec nahoře), že je třeba žádat o hrob tři dny předem: „Pomalu aby si živí ještě lidé hroby objednávali.“

Událost ze strany sedm

Když člověk listuje starými novinami, je na první pohled nápadné, jak malou pozornost tehdejší společnost epidemii španělské chřipky věnovala. Dnes zprávy o covid-19 okupují první stránky novin – počítá se každý nakažený, zemřelý a vyléčený, ovšem před 100 lety se museli čtenáři většinou pročíst až někam na stranu sedm, a tam našli pár krátkých noticek a úmrtních oznámení (tady – vlevo nahoře a vpravo dole).

Vlastně nebylo divu. Na podzim 1918 se tisk monotematicky věnoval válce a mírovým návrhům (třeba tady), kdežto na jaře 1919 se daleko spíš zabýval novým uspořádáním Evropy a světa, zásobováním vyhladovělého Československa či česko-polským konfliktem o Těšínsko (třeba tady) než chřipkovou epidemií. Smrt navíc dosud nebyla vytěsněna na okraj společnosti (ještě ve 20. letech se u nás nedožilo prvního roku života jedno ze šesti dětí) a jatka první světové války ze smrti učinila každodenního hosta v lidských příbytcích.

Obyvatelstvo se žádá, aby si nepodávalo ruce

Chřipku sice naši předkové tolik neprožívali, mrtvých ale bylo tolik, že se leckde život prakticky zastavil. V Praze (tady – pravý sloupec uprostřed), Brně, Opavě a na mnoha dalších místech byly uzavřeny školy a v Borku u Zbiroha to samé potkalo rovněž Brandeisovu továrnu, protože jak v říjnu 1918 informoval (bohužel online nedostupný) týdeník Brdský kraj, v ní „onemocnělo 120 dělníků“. Na Rokycansku šla omezení, jak psal stejný týdeník, mnohem dál – kromě škol a továrny bylo 4. října „okresním hejtmanstvím v celém okresu zakázáno pořádati taneční zábavy“.

O týden později se už zákaz vztahoval „na veškeré jiné zábavy a shromáždění jako divadla, přednášky, schůze“ a na konci měsíce i na „okázalé pohřby s hudbou, družičkami a mládenci“, přičemž hejtmanství dále obyvatelstvo žádalo, „aby se vystříhalo veškerých hromadných styků a aby vzájemný styk omezen byl pouze na nejnutnější případy a aby se při tom každý vystříhal obvyklého podávání rukou, jakož i bezprostřední blízkosti při rozhovoru“.

V San Francisku jen s rouškou

V Lidových novinách pro změnu profesor Josef Thomayer varoval hospodyně (tady – pravý sloupec uprostřed), že „papírový peníz jest zdraví nejnebezpečnější věc, která do kuchyně přichází“, má proto pro něj být zřízena zvláštní přihrádka a po každém dotyku si je třeba „rozhodně vždy“ umýt ruce mýdlem. Stejné noviny doporučovaly (tady – pravý sloupec uprostřed) vyplachovat ústa „růžovým roztokem nadmangananu draselnatého (hypermanganu – pozn. red.)“ a „v tramwayi a vůbec, kde je mnoho lidí, co nejméně mluvit a zejména nestát blízko osobě, která mluví“. Každý si měl také umývat ruce a „pít jen z vlastní sklenice“.

Roušky se u nás na rozdíl od některých západoevropských a amerických měst neprosadily. Jejich nošení podle Salfellnera pokutami či několika dny vězení vynucovalo třeba San Francisco. Mimochodem pro 50 dolarů musel do kapsy sáhnout i hlavní strůjce tohoto opatření – dlouholetý sanfranciský starosta – James Rolph, protože byl jednou spatřen na boxerském utkání bez roušky.

Čtěte náš seriál Španělská chřipka:

Týdeník hrot

  • Co zbylo z čínských investic v Česku
  • Čeká nás návrat inflace?
Objednat nyní