Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Vítězem ankety Zákon roku pro byznys je zavedení komunitní energetiky, bodovala také flexibilita trhu práce. Propadákem je naopak návrh regulace dohodářů. Ten je podle Tomáše Prouzy, ředitele Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, nepoužitelný.
Vítězem ankety Zákon roku pro byznys je zavedení komunitní energetiky, bodovala také flexibilita trhu práce. Propadákem je naopak návrh regulace dohodářů. Ten je podle Tomáše Prouzy, ředitele Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, nepoužitelný.
Soudce Šott vynesl dobrý rozsudek, který postrádá to nejdůležitější: není pro běžného člověka srozumitelný a nevzbuzuje pocit univerzální spravedlnosti
Rozsudky bývají dobré a špatné. Ten, který nedávno vynesl nad Andrejem Babišem soudce Jan Šott, má spoustu atributů mimořádně dobrého rozsudku. Je (nakolik tomu může nasvědčovat prozatímní ústní odůvodnění) pečlivě vyargumentovaný, dobře promyšlený, zcela uvěřitelný a nezavdává podezření, že by rozhodování senátu někdo ovlivňoval. Šotta za něj chválí i profesionálové. Například někdejší předseda Nejvyššího správního soudu a dlouholetý trestní soudce Josef Baxa řekl autorovi tohoto článku, že „má pocit hrdosti“ z toho, jak se Šott dokázal se složitým případem vypořádat.
Rozsudku nad Babišem přesto chybí to nejdůležitější, čím by se měl každý dobrý rozsudek vyznačovat: není pro běžného člověka srozumitelný a nevzbuzuje pocit univerzální spravedlnosti. Dobro a zlo umí rozlišit každý a každý také zhruba ví, jak je odměnit, či potrestat. V případě Andreje Babiše a někdejší místopředsedkyně představenstva Farmy Čapí hnízdo Jany Nagyové to však extrémním způsobem neplatí.
O osudu obžaloby nakonec rozhodla, jak to sám Šott nazval, „akademická debata“ o definicích „běžnému lidskému vnímání“ vzdálených pojmů, jako jsou nezávislý malý a střední podnik, stejný relevantní trh či sousední trhy, které se 6. května 2003 objevily v příloze jednoho doporučení Evropské komise. Zásadní roli sehrál rovněž jistý – šestnáct let starý a běžnému člověku naprosto neznámý – rozsudek Soudního dvora Evropské unie. Co k tomu dodat? Snad jen to, že za to nemůže Šott, který své důvody a motivace v soudní síni tři hodiny vysvětloval, ale zákony a nepřehledná dotační pravidla.
Spravedlnost se v případě Čapího hnízda rodila dlouho a těžce a výsledek není pro žádnou ze stran nijak oslnivý. Babiš byl ze svého čistě soukromého pohledu pět let zbytečně stíhán. Nezávislý pozorovatel zase bezmocně sleduje, jak se miliardář beztrestně zmocnil padesátimilionové dotace, na kterou podle přirozeného lidského citu pro spravedlnost neměl právo.
Šott osvobození Babiše zdůvodňoval dlouhé tři hodiny a počínal si při tom tak metodicky, že se od jeho vypravování nemá cenu odchylovat. Základem všeho byla podle Šotta odpověď na dvě klíčové otázky.
První z nich zní: Vytvořili Babiš s Nagyovou fiktivní, účelový, simulovaný systém, jehož hlavním účelem bylo získání dotace? Důležité je přitom sousloví „hlavní účel“. Na ten je třeba hledět tak, že jde o takový účel nebo důvod, který je slovy Šotta „neporovnatelně důležitější“ než jiné účely a důvody, takže je „marginalizuje a zastiňuje“.
A druhá: Byla Farma Čapí hnízdo z hlediska tehdejších zákonů a dotačních pravidel nezávislým malým a středním podnikem a měla jako taková na dotaci nárok? A pokud nebyla a na dotaci nárok neměla, lze Nagyové a Babišovi prokázat a klást za vinu, že o tom věděli – což by znamenalo vyznat se v řečené změti definic malých podniků a stejných či sousedních trhů – a úmyslně porušili zákon?
V duchu první otázky vyšetřovala případ policie a sbírala důkazy o tom, že Babišovi s Nagyovou nešlo od počátku o nic jiného než o vylákání dotace. Nejdřív proto zcela účelově vyčlenili z Agrofertu, který na dotaci určenou pro malé a střední podniky neměl nárok, společnost ZZN Agro Pelhřimov. Poté ji přejmenovali na Farmu Čapí hnízdo a její – anonymní – akcie na doručitele převedli na Babišovy děti, jeho ženu Moniku a jejího bratra. (Další detaily a podrobnosti najdete v časové ose pod článkem.) Poté, co takto vytvořili jakoby nezávislý malý podnik a zastřeli jeho původ, požádali o dotaci a také ji dostali.
Přesně v tomto duchu podala policie na jaře 2019 návrh na obžalobu, ovšem státní zástupce Jaroslav Šaroch jej do obžaloby „nepřetavil“, když se podle Šotta zasekl na nemožnosti prokázat, že skutečným majitelem anonymních akcií Farmy Čapí hnízdo byl Babiš a příbuzní byli jen „bílými koňmi“. Šaroch v tom okamžiku opustil relativně jednoduchou linii případu, kterou vytyčila policie, a místo toho, jak podotkl Šott, zabředl do „akademické debaty“ o definicích a snažil se prokázat, že Farma Čapí hnízdo na dotaci nárok neměla, protože byla propojená s mateřským Agrofertem, a nebyla tudíž malým a středním podnikem. Tuto novou linii, kterou Šott nazval „slepou uličkou“, Šaroch sledoval skoro čtyři měsíce a pak – na konci srpna 2019 – uznal, že je skutečně slepá, a stíhání všech obviněných zastavil. Podle Šotta to byla chyba: Šaroch měl už tehdy obžalobu podat. Soud by sice musel rozhodnout stejně jako minulý týden, tedy Babiše zprostit viny, ale důkazy nasbírané policií byly podle něj tak závažné, že věc měla skončit před nezávislým soudem. Fakticky by se tím nic nezměnilo, ale o Babišovi mohlo být už tři roky jasno.
Do věci pak v prosinci 2019 vstoupil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, rozhodnutí o zastavení stíhání označil za „předčasné“ a v případě Babiše a Nagyové ho zrušil. Na rozebírání nuancí mezi Šarochovým a Zemanovým pohledem není čas, výsledkem každopádně bylo, že se Šaroch opět ponořil do studia definic podniků a trhů a obžalobu vystavěl na tom, že Farma Čapí hnízdo na dotaci neměla nárok a Babiš s Nagyovou o tom museli vědět. Podle Šotta se tím dostal do „velmi komplikované pozice“, protože se musel znovu vydat na výpravu do uličky, kterou sám pár měsíců předtím prohlásil za slepou.
Původní policejní linie sice z obžaloby, která padla až loni v březnu, zmizela, Šott se jí přesto zabýval a považoval ji za životaschopnější než tu, kterou dodatečně stvořilo státní zastupitelství. Okolnost, jestli byl Babiš skutečným vlastníkem anonymních akcií Čapího hnízda, neměla podle něj až takovou váhu. Klíčová podle něj byla odpověď na již položenou otázku, zda „hlavním účelem“ všeho, co Babiš s Nagyovou od začátku dělali, bylo podvodné získání dotace. Pokud by odpověď zněla „ano“, nebylo by podle soudce nutné trápit se zapeklitými definicemi podniků a trhů a dalo by se rovnou říci, že šlo o dotační podvod. Podle Šotta to plyne z evropské i české judikatury, kterou založil případ Halifax (šlo v něm o podvody s DPH), jímž se v roce 2006 zabýval Soudní dvůr EU.
Oběma obžalovaným paradoxně nejvíc pomohl svědek Jan Bareš (v Čapím hnízdě fungoval coby zástupce investora a stavební dozor), který jednoho z Babišových advokátů vytočil tak, až si za nevhodný komentář na jeho adresu vysloužil od Šotta pokárání. Bareš na jednu stranu potvrdil, že se v Babišově okruhu mluvilo o dotaci už v době, kdy Farma Čapí hnízdo (ještě pod názvem ZZN Agro Pelhřimov) patřila Agrofertu, a Nagyová o ní prohlásila, že „to nějak zařídí“. Na druhu stranu ovšem vypověděl, že Babiš považoval svého času provoz Čapího hnízda za nerentabilní a chtěl ho prodat, což mu ale rozmluvila rodina: dcera Adriana Bobeková si na něm chtěla zkusit podnikání a manželka Monika se hodlala realizovat při navrhování interiérů. Babiš proto Farmu Čapí hnízdo vyčlenil z Agrofertu (tam prý od zjevně ztrátového projektu dávali všichni ruce pryč), věnoval ji rodině na hraní a rozhodnutí o dotaci – i když se už vznášelo ve vzduchu – přišlo až dodatečně.
Jinak řečeno, hlavním účelem byl spíš klid v rodině než dotace, a tudíž – podle judikatury vymezené případem Halifax – o dotační podvod nešlo. Z hlediska jednoduchého práva, které posílá do vězení běžné zloděje a podvodníky, je to samozřejmě absurdní: jasně že je horší, když chce někdo krást hned od začátku a plánovaně, ale pokud si na to vzpomene jaksi mimoděk, stejně by měl být potrestán.
Z policejní linie sešlo a Šott se musel zabývat verzí prezentovanou státním zastupitelstvím, tedy odpovědět na otázku, jestli byla Farma Čapí hnízdo nezávislým malým podnikem a jestli měla na dotaci nárok. Od začátku bylo jasné, že farma byla s Agrofertem propojena personálně i osobně, a to tisícem propletených nitek. V již zmíněném doporučení Evropské komise z roku 2003 ovšem stálo, že se pro účel nároku na dotaci tato propojenost dvou firem (tady konkrétně Farmy Čapí hnízdo a holdingu Agrofert) má zkoumat pouze tehdy, pokud působí na „stejném relevantním trhu nebo na sousedních trzích“.
A teď k definicím. Působení na stejném trhu znamená, že dvě firmy produkují podobné výrobky či služby, a to na stejném území; jinak řečeno si de facto konkurují a pro zákazníky jsou zaměnitelné. Působení na sousedních trzích lze zjednodušeně popsat jako zapojení do různých úrovní dodavatelských řetězců – mohlo by se týkat třeba výrobce zpětných zrcátek, výrobce pneumatik a automobilky, která z toho udělá auto. Prokázat působení na sousedních trzích bylo podle Šotta i státního zástupce složité, zbývalo rozhodnout, jestli si farma nekonkurovala s Agrofertem na stejném trhu. Čapí hnízdo provozovalo hotel, pořádalo kongresy a věnovalo se reklamě, a tak bylo třeba hledat, jestli se tyto činnosti nekryjí s tím, čím se zabývají firmy z Agrofertu.
Šaroch našel šest „agrofertích“ firem, které podle něj působily na stejném relevantním trhu jako Farma Čapí hnízdo. Podle Šotta se ovšem o konkurenčním vztahu dalo uvažovat jen v jednom případě: v Čapím hnízdě je restaurace a realitní „divize“ Agrofertu, společnost Imoba, provozuje v Průhonicích také jednu. Spojení jen přes restauraci je ovšem, jak tvrdí Šott, příliš slabé. Jinak řečeno, Farma Čapí hnízdo byla přes veškerou nelogičnost tohoto tvrzení nezávislým malým podnikem a na dotaci měla nárok.
Samozřejmě že na to může mít někdo právě opačný názor (měl ho třeba Šaroch a v případě sousedních trhů i evropský protipodvodnický úřad OLAF) a Šott to připouští. Jenže pak by bylo třeba prokázat, že Nagyová mohla v době, kdy podávala žádost o dotaci (dotační podvod byl z hlediska zákona spáchán právě podáním žádosti, a Babiš jí tak jen napomáhal), znát výsledek výše naznačené definiční polemiky a že úmyslně lhala o tom, že farma není nezávislý malý podnik.
Klíčovou otázku je tak třeba přeformulovat na: „Mohla Nagyová už v roce 2008 vyhodnotit, že ony dvě restaurace budou v budoucnosti pro relevantní část zákazníků zaměnitelné?“ A tady zní podle Šotta odpověď „jednoznačně ne“, což znamená, že se ani jeden, ani druhý dotačním podvodem subjektivně neprovinili. Konec.
Na Babišovo jednání lze po rozsudku hledět dvojím způsobem a je na každém, aby si vybral. Buď dělal jen to, co není zakázané, nebo se provinil zjevně amorálním chováním, byť zákon – hlavně vlivem starých zamotaných evropských definic – nepřestoupil. Každopádně vědomě čerpal dotace určené pro skutečné malé a střední podniky, tedy pro firmy, kterým stát či Evropská unie kompenzuje nevýhodu, že nemají tak snadný přístup k penězům jako jejich větší konkurence. A v případě Farmy Čapí hnízdo bylo toto zneužití obzvlášť zřejmé: Babiš k ní měl, jak to Šott nazval, „sponzorský vztah“, a tak ji Agrofert podporoval předraženou reklamou, platil za ni pojištění, vyjednal jí 450milionový úvěr v bance, ručil za něj a půjčoval jí právníky i manažery…
Před soudem Babiš odmítl odpovídat na otázky a jen přečetl dvě prohlášení, v nichž mluvil víc o politickém procesu než o Čapím hnízdě. I přesto Šott jasně naznačil, že byl na štíru s pravdou. O Babišových výpovědích doslova prohlásil, že nebyly „věrohodné, konzistentní, přesvědčivé“, a dodal, že „nejsou zcela slučitelné s tím, co povídal ve Sněmovně“. Obžalovaný se před soudem může hájit, jak chce, ovšem svědci lhát nesmějí. Jako nepravdivé Šott vyhodnotil výpovědi hned tří Babišových bývalých zaměstnanců a podá kvůli nim podnět policii – finanční ředitelka Agrofertu a šéf představenstva Farmy Čapí hnízdo František Šlingr to podle soudce přehnali s Babišovou podporou, zatímco Šlingrův předchůdce ve funkci Tomáš Rak chtěl po Babišovi peníze, a když je nedostal, změnil výpověď v jeho neprospěch.
Šott také nepochyboval, že někdo zfalšoval podpis na smlouvách, kterými se Babišův syn stal na přelomu let 2007 a 2008 vlastníkem části akcií Farmy Čapí hnízdo: „Stěží si dokážu představit průkaznější kombinaci věrohodných důkazů, že Andrej Babiš mladší dokumenty nepodepsal.“ Jestli byl falšovatelem Babiš starší, znalec neprokázal (mimo jiné proto, že mu expremiér neposkytl vzorky rukou psaného textu), ovšem v rozhodování o dotačním podvodu by to stejně zásadní roli nehrálo.
Státní zástupce se ještě může odvolat. Jenže Šott byl důkladný a obžaloba to bude mít u případné „odvolačky“ u vrchního soudu hodně těžké. Odvolací senát by mohl jinak hodnotit třeba klíčovou výpověď stavbyvedoucího Bareše, popřípadě mít jiný právní názor v definiční bitvě o stejný a sousední trh. Bez nějakého úplně nového důkazu nebo svědka (něco takového se po pěti letech stíhání těžko shání) ale ke změně rozhodnutí nejspíš nedojde. Asi je proto rozumné předpokládat, že Babiše za jeho dotační „čerpadlářství“ už nikdo nepotrestá.
Doufejme, že až příště stane nějaký bývalý premiér a kandidát na prezidenta před soudem, bude to za nějakou jednoduchou a srozumitelnou lumpárnu: třeba za to, že někomu v tramvaji štípnul peněženku nebo v opilecké rvačce vyrazil oko.
