V roce 1985 se buldozery budující přehradu Nové Mlýny zařízly do sprašového hřbetu u Dolních Věstonic. Několik metrů pod povrchem jejich radlice sem tam narazily na pozůstatky dávných ohnišť, ale skutečně důležitý nález přišel až v květnu dalšího roku, kdy stroje odkryly dávné tábořiště pravěkých lovců ohraničené mamutími kostmi. V červnu archeologové vykopali dva zlomky lidské lebky a 13. srpna 1986 narazili na hrob, v němž byli kdysi dávno uloženi tři lidé.

Uprostřed ležela, jak tehdy archeologové soudili, mladá dívka s podivně deformovanými kostmi a po jejím boku dva mladí muži. Ten po levé ruce spočíval na břichu a podle popisu, který o rok později publikoval v Archeologických rozhledech šéf týmu archeologů Bohuslav Klíma, „paží překrýval dívčí ruku, jako by ji přidržoval“. Druhý muž ležel na boku otočený k ženě a obě paže měl namířené k dívce tak, že „předloktí dosahovalo až ke spodnímu okraji dívčí pánve“.

Hlavy všech tří byly posypány rudým okrem a kromě toho také ženin klín. „Nelze se ubránit představě, že zde (barvivo) obklopovalo čtvrtou hlavu nebo celé tělo právě narozeného dítěte, z jehož kosterních pozůstatků se ovšem nemohlo nic dochovat,“ mínil Klíma a dodával, že uložení těl nebylo náhodné. Pohřeb mohl být podle něj zinscenován jako rekonstrukce „lékařského zákroku či přímo porodu, který skončil nezdarem“. Nasvědčovaly tomu podle něj i jiné okolnosti. Například poškození lebky muže nalevo a hluboko v pánvi muže napravo zaražená dřevěná tyč: „Museli snad tedy oba průvodcové dívku nedobrovolně následovat, aby ji jeden po těžké chvíli v posmrtném životě přidržoval a utěšoval a ten druhý zase proto, že jeho pomoc a služba skončily neúspěchem?“

Požehnání zvané DNA

Teorie to byla jistě zajímavá. Tedy alespoň do doby, než vědecký pokrok umožnil odebrat z nalezených kostí DNA. Výsledkem bylo překvapení, protože se ukázalo, že mužem – nečekaně malým a drobným – bývala kdysi i kostra ležící uprostřed. Co se tenkrát, zhruba před třiceti tisíci lety, odehrálo, už nejspíš nikdo nezjistí. Díky DNA, a to nejen zmíněné nešťastné trojice, ale dalších 353 pravěkých lidí, se toho ovšem vědcům podařilo odhalit mnohem víc. Prestižní vědecký časopis Nature publikoval na začátku března zásadní studii (podílelo se na ní 125 archeologů a genetiků z celé Evropy včetně dvou Čechů), která velmi podrobně a důkladně mapuje nejstarší dějiny našeho kontinentu.

A byla to daleko barvitější historie, než si kdo představoval. Skupiny pravěkých lidí táhly v průběhu staletí a tisíciletí Evropou, nahrazovaly jiné populace nebo se s nimi mísily, utíkaly před chladem na jih, a když se trochu oteplilo, vracely se zase na sever. Jsou to fascinující zjištění a skvělé na tom je, že za rok toho budeme vědět zase víc, a za deset let dokonce o hodně víc. Starosvětská a lehce školometská archeologie se totiž díky genetice proměnila v jednu z nejdynamičtějších věd vůbec.

Zlatý kůň

Moderní lidé druhu Homo sapiens vznikli před více než 200 tisíci lety v Africe a zhruba před 45 tisíci lety (starší doklad jejich přítomnosti neexistuje) dorazili do Evropy, dosud obývané neandertálci. Svědčí o tom nálezy ze tří jeskyní – bulharské Bačo Kiro, rumunské Oase a z českých Koněpruských jeskyní.

V nejhořejší části Koněpruských jeskyní fungovala středověká penězokazecká dílna, ale o krásných krápníkových sálech a dómech středního patra až do 14. září 1950 nikdo nevěděl. Toho dne odstřel v přilehlém vápencovém lomu zvaném Zlatý koník odkryl temný otvor, do něhož se vydali speleologové. „Prokopání bylo obtížné, nebylo kam odstraňovat materiál, práce sama v těsném prostoru vleže, za nouzového osvětlení a při vodě prosakující ze stropů byla vyčerpávající,“ popsal práci jeskyňářů časopis Vesmír. Když o dva měsíce později konečně pronikli dovnitř, našli tam kromě kostí vlků, hyen, jeskynních medvědů, lišek, koní, kamzíků a nosorožců část ženské lebky, která dostala jméno Zlatý kůň. A právě ona je zřejmě (přesné datování znemožnila dobová penetrace hovězím klihem) vůbec nejstarším dokladem pobytu moderního člověka v Evropě.

Genetická výbava dávných lidí žijících ve třech zmíněných lokalitách se sice do jisté míry lišila, ale jedno měli společné: nikdo z nich nepatřil k předkům budoucích Evropanů. Žena ze Zlatého koně ani její „kolega“ z rumunské Oase dnes nemají žádné přímé potomky a lidé žijící v bulharské Bačo Kiro překvapivě přispěli jen do genetického mixu současných obyvatel východní Asie. Autoři dva roky staré studie, která vyšla v časopise Nature Ecology and Evolution, to interpretovali tak, že první osídlenecká vlna, která se zhruba před 47 tisíci lety vydala z Levanty na sever, v Evropě a západní Asii selhala, zatímco ve východní Asii se dokázala natrvalo uchytit.

Vyhynutí těchto prvních moderních Evropanů dali autoři studie do souvislosti s obrovskou sopečnou erupcí na Flegrejských polích v jižní Itálii, která před 39 tisíci lety destruktivním způsobem ovlivnila evropské klima. Jde samozřejmě o dost divokou spekulaci, ale základní zjištění studie platí: první kolonizační vlna selhala a ujala se až druhá (reprezentuje ji zdokonalená kamenná industrie), která do Evropy dorazila zhruba před 38 tisíci lety.

Lovci mamutů

Mezi těmito nově příchozími vysledovali autoři březnové „stopětadvacetihlavé“ studie dvě odlišné genetické linie. První z nich se odvozuje od nálezů ze západoruské lokality Kostěnki (stáří 37 tisíc let), druhá z jeskyně Goyet v Belgii (35 tisíc let). Uplynulo dalších několik tisíc let a v celé Evropě – od Portugalska po Rusko – se prosadila nová takzvaná gravettienská kultura. Dosud se mělo za to, že její nositelé patřili k jedné etnické skupině, ovšem DNA to vyvrátila. Střed a jih Evropy obývali gravettienští lidé geneticky spjatí s nalezištěm Kostěnki: šlo o nám dobře známé Štorchovy „lovce mamutů“, kteří po sobě zanechali Věstonickou venuši či na samém začátku zmíněný trojhrob. Protějškem tohoto „věstonického clusteru“ pak byla gravettienská populace ze západní a jihozápadní Evropy, která svůj původ odvozuje od starších nálezů v belgickém Goyet.

Odkrýt genetický původ dávných populací umožnila až možnost „sekvenovat“ jejich DNA, ovšem autoři studie připomínají, že rozdíly byly nápadné už v archeologickém záznamu. „Zápaďany“ pozůstalí ukládali striktně do jeskynních hrobů, kdežto hroby věstonických lovců mamutů nacházejí archeologové i v otevřené krajině. Zemřelí byli navíc často posypáni okrovou hlinkou a na onen svět je doprovázela „hrobová výbava“ či různé osobní ozdoby. Týkalo se to ostatně i věstonického trojhrobu, v němž se, jak stojí v Archeologických rozhledech, našly u – rudým okrem posypaných – hlav mrtvých „zuby lišky a vlka s otvory pro zavěšení“.

Vyhynulí beze stop

Nic však netrvá věčně a po relativně teplejším období znovu udeřil mráz. Konkrétně poslední glaciální maximum (vůbec nejstudenější období poslední doby ledové), které někdy před 25 tisíci lety sevřelo Evropu v mrazivém krunýři a drželo ji v něm dalších pět tisíc let. Autoři studie tvrdí, že populační hustota tehdy ve velké části Evropy poklesla a lidé utekli na jih za sluncem. „Poslední glaciální maximum představovalo pro evropské populace kritické hrdlo lahve. Část Evropy pokrýval ledovec a permafrost zasahoval až na naše území, klima výrazně ochladlo, bylo větší sucho,“ popsal tehdejší dobu spoluautor studie Jiří Svoboda z Archeologického ústavu v Brně, který mimochodem skoro před čtyřmi desítkami let asistoval při zkoumání věstonického trojhrobu.

A právě DNA odebraná z lebečních kostí těchto tří mrtvých vědcům prozradila, že genetická stopa věstonických lovců mamutů během nejstudenější fáze doby ledové z lidského genofondu zmizela, což jinými slovy znamená, že bez potomků vymřeli. Co přesně se s nimi stalo, z DNA pochopitelně zjistit nelze, a tak nezbývá než se uchýlit k dohadům. „Dominantní hypotéza je v současné době ekologická – právě pod tlakem onoho glaciálního maxima. Na území Česka řídla vegetace a odcházela stáda zvířat, tedy ubývalo zdrojů obživy. Zda se na tom podílely jiné populace, zatím nelze doložit,“ vysvětluje Svoboda.

Cesty za sluncem

Všem tehdejším lidem se tak zle ale nevedlo. Západoevropská genetická linie odvozená od dávného belgického naleziště Goyet dokázala mrazivých pět tisíc let přežít ve Španělsku a na jihu Francie. Za podobné „refugium“ pro lidi ze severu mohla stejně dobře posloužit Itálie, ale z nějakého důvodu k tomu nedošlo. Do severovýchodní Itálie místo toho někdy v té době zamířila nová přistěhovalecká vlna z Balkánu (severní část Jaderského moře byla tehdy vyschlá), která má genetické vazby na dávné i současné obyvatele Blízkého východu. Autoři studie píší v této souvislosti o „genetickém obratu“ na Apeninském poloostrově a dodávají, že zřejmě souvisel „s diskontinuitami pozorovanými v archeologickém záznamu“.

foto Journal of Human Evolution

Noví příchozí odtud zamířili dále na jih, až na Sicílii, a také na západ do Španělska, v němž tehdy stále žili klimatičtí uprchlíci ze západní Evropy. Dokazuje to DNA odebraná z lidských kostí nalezených v severošpanělské jeskyni El Mirón (stáří devatenáct tisíc let), kde se setkaly dvě velké evropské genetické linie: stará západoevropská (cluster Goyet) a nová (cluster Villabruna), kterou – přes severní Itálii – přinesli kolonisté z Balkánu. V té době už ale ledovce zase ustupovaly, a tak smíšená populace vyrazila ze španělského refugia na sever. DNA odebraná z kosterních pozůstatků oné doby ukazuje, že to byli právě účastníci této velké „populační exploze“, kdo rozšířil magdalénienskou kulturu po velké části Evropy. Proud osadníků prošel nejdřív severní Francií a odtud zamířil do střední Evropy, což dokazují třeba nálezy z jeskyně Maszycka (stáří osmnáct až šestnáct tisíc let) nedaleko polského Krakova.

Středoevropský genetický mix

Tím nejstarší evropské dějiny samozřejmě neskončily. Zhruba před čtrnácti tisíci lety došlo ve střední a západní Evropě k dalšímu velkému genetickému „obohacování“. Na svědomí jej měli lidé spříznění s kolonisty, kteří v minulosti dorazili z Balkánu do severní Itálie (cluster Villabruna). Zásadní změnu do genetické mapy Evropy vnesla expanze neolitických zemědělců z Anatolie. Na území České republiky se dostali během šestého tisíciletí př. n. l., několik dalších tisíciletí žili vedle místních populací lovců a sběračů a nakonec se s nimi smísili. Třetí základní komponenta přibyla do našeho genetického mixu ve třetím tisíciletí př. n. l., kdy do střední Evropy dorazil nový lid z východních stepí, který pravděpodobně mluvil praindoevropským jazykem.

Dodnes v nás – vedle zemědělského a „stepního“ dědictví – žijí geny zděděné po pravěkých lovcích a sběračích, kteří během doby ledové křižovali Evropu. Čtenáře Štorchových Lovců mamutů ovšem trochu zamrzí, že Kopčem s Veverčákem, Mamutík, tvůrce Věstonické venuše ani nikdo z osazenstva trojhrobu z Dolních Věstonic mezi naše přímé předky nepatřili.