Vybrané články
z týdeníku The Economist

Smrt píchaček

Flexibilní pracovní doba mění vztah zaměstnanců k největšímu tyranu všech dob.

Smrt píchaček
ilustrační foto | Profimedia.cz

Před 200 lety začal práci ve světě dominovat jeden přístroj. Ne, nebyl to parní stroj, byly to hodiny. S příchodem továren začali být lidé placeni od odpracovaných hodin místo od vyrobeného množství.

V systému, který převládal před tovární érou, přivezli kupci dělníkovi domů materiál a ten jej pak tkal, předl, šil nebo stříhal. Každý pracovník dostal zaplaceno podle zboží, které vyrobil. Tkalci a přadleny byli díky tomu pány a paními svého času, pracovali, kdy se jim to hodilo. V továrně naopak museli dělníci přijít do práce tehdy, kdy jim zaměstnavatel přidělil směnu.

Dějiny promeškaného času

Tyranii času provázela řada inovací. V 19. století jen málokterý dělník vlastnil hodinky, a tak hlavně v britských městech řádili takzvaní klepači (knocker-uppers), kteří lidem klepali na dveře a okna, aby je včas vzbudili. Později se ve fabrikách používaly houkačky a píšťaly, které oznamovaly začátky a konce směn, a zaměstnanci si při příchodu do továrny a odchodu z ní museli „odpíchnout“. Postupně, jak se dělníci stěhovali dál a dál od svých zaměstnání, vytvářela moc hodin dopravní zácpy ve špičkách, kdy se miliony lidí přesouvaly do práce a z práce. Lidé za to pak často platili daň v podobě času promarněného v dopravních zácpách nebo čekáním na zpožděné autobusy a vlaky.

Nyní autoritářská vláda hodin konečně slábne. Flexibilní pracovní doba existovala už před pandemií. Nabízela však zaměstnancům jenom možnost vybrat si, kdy během dne si svou určenou pracovní dobu odpracují. Práce na dálku dává zaměstnancům vyšší míru svobody. Společnost Slack provedla průzkum mezi 4700 lidmi, kteří pracují z domova. Naprostá většina z nich vnímá flexibilní práci velmi pozitivně a uvádí, že se jim díky ní daří lépe vyvažovat pracovní a soukromý život a jsou produktivnější. Flexibilní pracovníci také paradoxně cítí větší sounáležitost se svým zaměstnavatelem než lidé, kteří chodí vysedávat od devíti do pěti v kanceláři.

Sotva může někoho překvapit, že lidé dávají přednost flexibilní pracovní době. Pevná osmihodinová pracovní doba je neuvěřitelně omezující. Navíc je to doba, kdy je otevřená většina obchodů, kdy se můžete objednat k lékaři a kdy k vám může domů přijít opravář. Rodiče s konvenční pracovní rutinou mohou sice ráno odvést dítě do školy, ale těžko ho odpoledne vyzvednou. Mnoho rodin proto musí neustále improvizovat a mnohdy obětuje drahocenné dny dovolené na řešení domácích potíží. 

Plodné zírání z okna

Když se nad tím zamyslíte, nepřekvapí ani to, že si lidé, kteří pracují z domova, připadají produktivnější. Koneckonců jen málokdo se dokáže soustředit osm hodin v kuse. Každý je občas v pokušení jen tak koukat z okna nebo se jít projít. V takových chvílích hledají inspiraci nebo dobíjejí energii před dalším úkolem. Když to dělají v kanceláři, riskují šéfovu nevoli; doma mohou pracovat, když cítí největší motivaci.

Práce na dálku samozřejmě není pro každého. Existuje řada profesí, od záchranných složek přes pohostinství po retail, v nichž lidé jednoduše musejí docházet do zaměstnání. Ale pro mnoho kancelářských pracovníků dává „home office“ dokonale smysl. Mohou mít v průběhu několik pevně daných bodů (například porady), ale většinu úkolů mohou plnit kdykoli během dne – nebo noci. Kancelářští pracovníci mohou také brát mzdu podle splněných úkolů, a ne podle odpracovaného času (což by firmy musely kontrolovat špehováním lidí u nich doma).

Nejpozoruhodnějším výstupem z průzkumu Slacku je rozsah podpory pro home office. Pouze 12 procent pracovníků se chtělo vrátit k původnímu stoprocentnímu docházení do práce. V USA vítali možnost práce na dálku černoši, Asijci a Hispánci ještě víc než jejich bílí kolegové. Obecně nadšené byly ženy, které hlásily výrazné zlepšení v rovnováze mezi pracovním a soukromým životem. Průzkum nicméně zachytil rozdíl mezi Američankami a ženami z dalších zemí, které byly na home officu ještě šťastnější (za rozdílem by mohla být dostupnost státem dotované péče o děti).

Nové nastavení pracovní doby s sebou samozřejmě nese i jistá nebezpečí: lidé mohou úplně přestat rozlišovat mezi pracovním a soukromým životem a podlehnout stresu. Určité míry lidského kontaktu mohou firmy dosáhnout přijetím jistého hybridního modelu, v němž budou zaměstnanci část týdne normálně docházet na pracoviště. Celkově je však osvobození kancelářských pracovníků od hodinového jha vítanou změnou. Hodiny byly krutým pánem a mnoho lidí s radostí uprchne z jejich říše.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní