Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Smrt diktátorovi! Íránci dál masivně protestují, i když do nich režim střílí
Írán zažívá největší protesty od vzniku teokratického režimu. Brzy nejspíš prověří loajalitu armády.
Vysokoškolská studentka Mahvaš otevře každý večer v deset hodin okno svého bytu v pátém poschodí a začne křičet. Sousedé se připojují k jejímu provolávání: „Ženy! Život! Svoboda!“ Brzy se její skandování proti íránské teokracii nese z jednoho bloku do dalšího, vysoko nad hlavami příslušníků pořádkové policie a celým Teheránem.
Někteří protestující nosí masky, aby je nebylo možné identifikovat. Mnozí zhasínají. Téměř všechny hlasy jsou ženské. „Nespravedlivě prolitá krev bude vřít až do konce dní,“ praví staré perské přísloví, které je dnes znovu v kurzu.
Měsíc poté, co vypukly protesty kvůli úmrtí dvaadvacetileté Mahsá Amíní, kterou zadržela mravnostní policie za to, že na veřejnosti odhalila příliš velkou část vlasů, se ájatolláhům pořád ještě nepodařilo v zemi obnovit pořádek.
Íránem se šíří nepokoje, stávky propukají na tržištích i v místech, kde se těží ropa. Státní zpravodajství, které protesty nejprve ignorovalo, je teď odsuzuje jako projev zahraničních spiknutí. Ve snaze znovu získat plnou kontrolu posílili ájatolláhové policii o ideologické polovojenské jednotky známé jako Basídž. Loajalita armády, která se zatím drží stranou, zkouškou teprve projde.
Tasery, vodní děla a vzduchovky
Když protesty 16. září vypukly, stáhl režim mravnostní jednotky a nechal situaci na policii. Někteří příslušníci tloukli ženy s odhalenými vlasy. Jenže reakce protestujících byla opačná; mizelo víc a víc šátků a policie se uchýlila nejprve k taserům a pak k vodním dělům, slznému plynu a občasné střelbě ze vzduchovek. To však jen přimělo muže bránit ženy. Několikrát se stalo, že protestující vytáhli policisty z formací a zkopali je. V několika městech policie prchala před deštěm kamenů.
Když se tedy bezpečnostní složky ministerstva vnitra totálně znemožnily, spoléhají se ájatolláhové čím dál víc na jednotky Basídž. Ty na rozdíl od policie spadají přímo pod Islámské revoluční gardy (IRG), jež slouží jako pretoriánská garda ájatolláhů. Někteří chodí oblečení v civilu. Jiní nosí černou barvu nebo bojovou výstroj a hlídkují na motorkách. Mnozí jsou vyzbrojeni pistolemi a čím dál častěji samopaly.
IRG využívají také své tajné služby, jejíž příslušníci provádějí razie v domovech podezřelých aktivistů, zabavují jim mobilní telefony a zatýkají je. Gardisté také rozeslali hromadnou textovou zprávu, v níž vyzývali své informátory, aby hlásili disidentské aktivity.
Počáteční euforií protestujících proniká strach. V prvních dnech protestů nosila celá řada příslušníků bezpečnostních složek masky, aby skryli svou identitu. Teď to dělají protestující. Basídžové zdemolovali a pozavírali kavárny, v nichž se scházeli aktivisté. Revoluční soudy řízené kleriky vydávají rozhodnutí bez náznaku řádného procesu. Ředitel asociace filmových režisérů Mohsen Amirjúsefí byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody za to, že podepsal petici, která žádala propuštění tří členů asociace.
Vězení jsou tak plná, že byla konfiskována skladiště a přeměněna na nápravná zařízení. Kolemjdoucí z nich údajně slyšeli křik. Řada teheránských aktivistů připouští, že jsou ochromeni hrůzou. Někteří uprchli do hor.
Přestože velkých demonstrací ubylo, protesty pokračují. Po týdnech bez vůdců se objevily skupiny jako Mladí teheránských čtvrtí, které ohlašují časy protestů. Školy a vysokoškolské kampusy zůstávají epicentry disentu. Když 8. října prezident Ebráhím Raísí navštívil teheránskou univerzitu az-Zahra, studentky mávaly šátky a skandovaly hesla proti íránskému nemilosrdnému prezidentovi. Teheránské studentky vyhánějí státní představitele, kteří přijíždějí do škol na návštěvy. Postranní ulice zdobí protirežimní graffiti. Průměrný věk protestujících je podle velitele IRG patnáct let. Norská lidskoprávní organizace odhaduje, že z více než 200 dosud zabitých protestujících bylo 23 dětí.
Tentokrát se k protestům připojila i další města, která při dřívějších výbuších nespokojenosti zůstávala zticha. Svědci popisují bitevní výjevy, k nimž mělo dojít v oblastech, kde panují nejsilnější bouře: v Kurdistánu na západě, odkud pocházela Mahsá, a v Sístánu a Balúčistánu na východě. Videa pořízená v kurdském městě Sanandadži zachycují díry zející v domech, jež mohou být dílem kulometů.
Váhající zaměstnavatelé
Pokud má tato série protestů přerůst ve skutečnou revoluci, bude muset do tavicího kotle přibýt ještě jedna nová ingredience. Většina byznysmenů zůstává opatrná. „Nikdo nestojí o další Sýrii,“ nechal se jeden z nich slyšet s odkazem na masové protesty, které přerostly v občanskou válku. Řada zaměstnavatelů popisuje, že čelí čím dál většímu tlaku ze strany svých zaměstnanců, aby tweetovali podporu protestujícím.
Na obou hlavních teheránských tržištích, jež sehrála zásadní roli v islámské revoluci, která v roce 1979 svrhla šáhův režim, se minulý týden uskutečnilo několik stávek. Zaměstnanci v ropném průmyslu v Ábádánu a Asalújehu na jihu země, jež jsou klíčové pro íránskou těžbu ropy a zemního plynu, demonstrovali 10. října. Státní představitelé to prezentovali jako spor ohledně platů, ale zaměstnanci skandovali: „Smrt diktátorovi!“
Po týdnech naprostého ticha začínají někteří významnější duchovní plavat proti proudu a naléhají na nejvyššího vůdce, ájatolláha Alího Chameneího, aby volání lidu dopřál sluchu. Hlavní instituce islámského státu podepřené revolučními gardami a jednotkami Basídž zatím odmítají cokoli měnit. Pokud však studenti nepoleví, byznysmeni začnou váhat a v armádě se objeví trhliny, mohla by íránská revolta vstoupit do nové fáze.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
