Vybrané články
z týdeníku The Economist

Smetiště Země. Je čas na úklid v okolí planety

Vesmír v bezprostředním okolí Země připomíná smetiště. Nejvyšší čas zahájit úklid.

Smetiště Země. Je čas na úklid v okolí planety
ilustrační foto | Profimedia.cz

Když má něco patřit všem, nikdo se o to nestará. O pravdivosti tohoto rčení vědí hodně hlavně lidé, kteří zažili komunismus. A je to také dobrý popis situace v našem blízkém vesmíru. Teoreticky by se měli všichni starat o to, aby tam bylo čisto, v praxi je nízká oběžná dráha Země zoufale zaneřáděná. Část objektů, které na nízkých orbitách krouží, jsou funkční satelity. Některé jsou satelity, které fungovat přestaly. Další jsou vyhořelé stupně raket, které je do vesmíru vynesly. A ze všeho nejvíc je větších či menších trosek po výbuších a srážkách větších těles.

Riziko takových srážek narůstá ze dvou důvodů. Zaprvé, roste počet vynášených satelitů. Zadruhé, jedna srážka vede k dalším srážkám. Vzniklé úlomky zvyšují počet obíhajících těles. V tuto chvíli je sledováno přes 20 tisíc objektů, ale na hranici vesmíru by mohl být až milion předmětů o průměru větším než jeden centimetr.

Ať se stáhnou

Z dlouhodobého hlediska může toto hromadění kosmického smetí způsobit řetězovou reakci známou jako Kesslerův syndrom, kvůli němuž by přestaly být některé nižší oběžné dráhy využitelné. A dokonce i v kratším horizontu představuje riziko pro spoustu drahých přístrojů. Proto se rodí plány na vyslání speciální kosmické lodi, která by mrtvé satelity a stupně raket „stáhla“ na Zem. Za současné situace je to dobrý, byť dost drahý nápad. Do budoucna by ovšem bylo lepší, kdyby se s náklady na „stažení“ počítalo u nových satelitů a raket od samého začátku.

Toho se dá docílit několika způsoby. Jedním je „startovní daň“. To by ovšem finančně zatížilo výrobce satelitů a nepřineslo by to žádný užitek, pokud by výnosy daně nebyly skutečně vázány na orbitální úklid – a zkušenosti s takovými daněmi nejsou vůbec dobré. Startovní daň by navíc neřešila jádro problému, a sice že stupně raket a satelity se musejí být schopny dostat z oběžné dráhy zpátky na Zem bez pomoci, i kdyby to znamenalo zvýšení jejich hmotnosti, a tedy i nákladů na vyslání do kosmu.

Druhou možností je vesmírný systém „vratných lahví“. Vlastníci satelitů by skládali předem dohodnutou sumu na vázaný účet, která by se jim vrátila, jakmile by jejich majetek opustil oběžnou dráhu. Kdyby se tak nestalo, podnikaví „sběrači“ by to mohli zkusit udělat za ně a v případě úspěchu si nárokovat zálohu. Výhodou tohoto nápadu je, že podporuje zabudovávání „návratových“ funkcí, nevýhodou naopak je, že by se případný lov odpadu neobešel bez startu další rakety.

Úplně nejlepší by však bylo zaútočit na samotné jádro problému. Zaneřádění vesmíru je příkladem „tragédie občiny“, kdy všichni mohou bezplatně využívat zdroj, který patří všem. Tak proč bychom nemohli zpoplatnit právo vynést něco na oběžnou dráhu a udržovat to tam? Čím déle tam objekt zůstane, tím víc jeho majitel zaplatí. Čím populárnější (a tedy plnější) oběžná dráha, tím vyšší cena.

Vyber a rozděl

To nás přivádí k otázce, kdo by poplatky vybíral. Kosmická smlouva z roku 1967 připisuje odpovědnost za objekty na oběžné dráze zemím, které je tam vyslaly, a vyzývá signatáře k tomu, aby se vyhýbali škodlivému zamořování vesmíru a nebeských těles. V případě nízké oběžné dráhy Země to moc nefungovalo. Francie vyžaduje, aby nosné rakety dopadaly do moře, ale to je tak všechno. Dávalo by smysl, aby země, které jsou schopné vyslat satelity na oběžnou dráhu, a tudíž mají zájem na tom, aby bylo v kosmu čisto, uzavřely novou, konkrétnější smlouvu. Dobře formulovaná dohoda by vesmír vyčistila, přispěla by k jeho efektivnějšímu využívání, a navíc by přinesla příjmy za využívání zdroje, jehož využívání dnes nic nestojí.

Samozřejmě by bylo zapotřebí nějak se vypořádat se zeměmi a firmami, které by nebyly signatáři dohody – na jednu stranu by se mohly ostrakizovat firmy, které by chtěly z dohody jen těžit a „zadarmo se vézt“, na druhé straně by se mohly o část z výnosů podělit se zeměmi, které samy nedokážou vynést na oběžnou dráhu satelit. Ostatní přírodní „občiny“, především oceány a atmosféra, trpěly a stále trpí absencí smysluplné dohody o společném využívání. Ještě není pozdě na to, abychom zabránili zápisu vesmíru na tento seznam.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.