Smažit a kolaborovat

Velmoci si nenechávají donekonečna líbit, že si někdo na dostřel od nich dělá, co chce. Teď je řada na Hongkongu a jeho opozici.

Věděli jsme, že to musí přijít. Velmoci si nenechávají donekonečna líbit, že si někdo na dostřel od nich dělá, co chce. Věděli to (či alespoň tušili) Imre Nagy i Alexander Dubček, bylo to jasné Jarosławu Dąbrowskému v čele Pařížské komuny, přesvědčili se o tom Montezuma i Sedící býk. Edvard Beneš to zažil hned dvakrát. Teď je řada na Hongkongu a jeho opozici.

Zákon, jejž upekli komunisté v Pekingu a jen tak mir nichts dir nichts jej vlepili do hongkongského právního řádu, začal fungovat, ještě než začal – v případné datum 1. července – formálně platit. Všichni čekali, odkud přijde rána. 

Lidé začali houfně mazat účty na sociálních sítích, aby neměli průšvih. Muzeum připomínající masakr na Tchien-an-men začalo honem své materiály digitalizovat, aby přežily očekávanou razii. Knihkupcům mohly oči vypadnout, jak koukali po zákaznících, aby poznali, kdo z nich je bolševický tajný. (Knihkupci měli obzvlášť dobrý důvod – pět z nich, kteří prodávali knihy Pekingu nepohodlné, jich v posledních měsících zmizelo.) Joshua Wong a Agnes Chowová, nejznámější tamní aktivisté, rozpustili svůj spolek Demosisto. Není divu – vedení takové organizace oceňuje nový zákon tresty od deseti let po doživotí, za členství či spolupráci jsou tresty do deseti let.

Vlajka v batohu

Zákon platil sotva několik hodin, když podle něho začali policisté zatýkat. První zatčený se provinil tím, že měl v batohu vlajku propagující nezávislost Hongkongu. Ano, v batohu. Kdo měl sklon o úmyslech prezidenta Si Ťin-pchinga a jeho lidí do poslední chvíle pochybovat, byl z omylu rychle vyveden.

Už od prvních chvil se začala tamní scéna dělit podle scénáře, který v Česku dobře známe. Šéfka exekutivy Carrie Lamová provedla sebekritiku a prohlásila, že její vláda „dostatečně hluboko neporozuměla principu jedné země a dvou systémů“. Možná to pro ni znamená pár měsíců ve funkci navíc, možná klidný důchod. Možná ne.

Její předchůdce CY Leung je ještě lepší: nabídl ze svého odměnu ve výši milionu hongkongských dolarů (něco přes tři miliony korun) každému, kdo informací přispěje k odhalení lidí, kteří se novému zákonu protiví.

Joshua Wong ví, o kom je řeč. „Když zanedlouho už nebude slyšet hlas můj, doufám, že mezinárodní společenství se bude za Hongkong brát dále. Já budu svůj domov bránit, dokud nebudu zahlušen,“ napsal na Twitter. Nejspíš nebude čekat dlouho.

Když ke dnu, tak spolu

Obzvlášť radikální opoziční frakce vyhlásila taktiku lam cau (z kantonštiny to angličtina přepisuje jako laam caau), objímat a smažit. Když už mám jít ke dnu, aspoň vezmu s sebou některé z těch, kteří to způsobili. Žádný Gándhí.

Zastánci liberalismu udělali vše, co udělat mohli, a udělali to nejspíš tak dobře, jak to jen šlo. Nestačilo to. Naopak, tamní normalizátoři už dnes říkají, že protesty jen uspíšily nevyhnutelné, a myslí to jako kritiku. 

V co doufat? Možná, až za dva tisíce let budou mrakodrapy v Pekingu i Hongkongu zasypány sutí, vznikne tisíce kilometrů odtud fotbalový (či jaký) klub AC Hongkong, aby tragédii symbolicky připomněl. Ale spíš ani to ne.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Miliardáři letí na Letňany
  • Narcos: Pomáhat a pálit
Objednat nyní