Slovutná hlava ministerská

Největší duševní výkony české politiky stály vždycky za to. Tento týden se mimořádně dařilo ministrovi životního prostředí Richardu Brabcovi. Ovšem jediným nefalšovaným „volem“ a „troubou“ české politiky je prvorepublikový ministr Josef Václav Najman.

Volby, a především předvolební debaty s regionálními kandidáty jsou skvělou příležitostí, jak se seznámit s lidmi, kteří by politiky nikdy být neměli. Proč? Prostě proto, že jejich myšlení je na Poslaneckou sněmovnu příliš osvěžující a neotřelé. 

Před čtyřmi lety nejvíc zaujal kulturní expert SPD Miloslav Rozner, který se nechtěl do ničeho zabrušovat, aby se pak z toho zase nemusel nějak vybrušovat. Mimochodem, kandiduje znovu, a to z pěkného druhého místa jihočeské kandidátky, takže existuje slušná šance, že nás plody svého ducha bude oblažovat dál.

Letos mu ovšem v lůně rodné strany (SPD má na podobné myslitele zjevně umělou líheň) vyrostl víc než zdatný konkurent – a to konkrétně Vladimír Zlínský, který je lídrem zlínské kandidátky. Také on se v debatě České televize beznadějně zamotal do kultury (od času 27:40), a když si spoludiskutující dělali z jeho zoufalého několikaminutového blekotání legraci, měl potřebu se ohradit: „Já nevybrušuju, já jsem do ničeho nezabrousil.“ (ve stejném odkazu od času 49:20)

Na druhou stranu, v případě obou výše zmíněných pánů nejde o nic jiného než o poměrně neškodný krajový kolorit a o ničem opravdu podstatném se vší pravděpodobností nikdy rozhodovat nebudou. Mnohem horší je, když se největším šaškem předvolebního období stane zavedený politik, člen vládní strany, a dokonce ministr. Konkrétně ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO), který se v televizní debatě s Petrem Gazdíkem (STAN) kouzelným způsobem podřekl, že má informace z neveřejného zasedání sněmovní vyšetřovací komise k otrávené Bečvě. Brabec práci komise během debaty povinně kritizoval a tvrdil, že její závěrečná zpráva je zpolitizovaná, protože si ji napsala „tak, jak ji chce slyšet“. Argumentoval například tím, že zástupce ANO v komisi Jiří Strýček chtěl do zprávy doplnit některé další materiály, ale neuspěl. Na Gazdíkovu námitku – „A jak vy to víte, pane ministře, když to jednání komise je neveřejné a pan Strýček vám to určitě nesděloval?“ – se vzmohl jen na truchlivé: „Protože – prostě to tak je.“ 

Ano, tak to prostě je.

Vole, troubo!

Je to smutné, ovšem útěchou nám může být, že v tom nejsme sami. Stejně zvířecky trpěli například už naši předkové za první republiky. Tuctových exemplářů Roznerova či Zlínského ražení bylo dost, ovšem našli se i myslitelé Brabcova kalibru, byť se jich mnoho neurodilo.

Jedním z nich byl nepochybně předák živnostenské strany a hned dvojnásobný ministr Josef Václav Najman (ministr železnic 1926 až 1929; ministr průmyslu, obchodu a živností 1935 až 1937). Během své dlouhé politické kariéry toho natropil víc než dost, ovšem jeho hvězdný okamžik přišel 19. srpna 1928 v Brně. Konal se tam tenkrát sjezd živnostenské strany a průvod politiků spolu s jejich příznivci zabral – i když k tomu povolení nedostal – vozovku a bránil průjezdu tramvají. Když jedna z tramvají zvonila a pokoušela se projet, naštvalo to živnostenského předsedu a ministra železnic tak, až na řidiče zařval: „Vole, troubo, zastav!“ Kromě toho živnostníci provolávali hanbu Brnu a na tramvajáky dle novinových zpráv křičeli: „Pacholci, židovští renegáti, bando!“

Druhý den o tomto politováníhodném incidentu informovaly hned dvoje brněnské noviny a Najman byl tak chytrý, že zažaloval vedení obou deníků pro urážku na cti. Nejenže nic takového po všech jeho předešlých skandálech prakticky neexistovalo, svědci navíc vesměs „vola“ i „troubu“ – jakožto i řadu dalších invektiv – potvrdili a vzpomenuli si i na několik dalších pozoruhodných Najmanových vejšplechtů typu: „Já jsem ministr dopravy, zakazuji vám provoz! Já si to zodpovím.“ Soud s oběma deníky se táhl skoro dva roky, a to hlavně kvůli politikovým obstrukcím, když například jeho advokát ze zoufalství argumentoval tím, že „v průvodu šel dvojník ministra Najmana“, který měl všechna ta alotria na svědomí. Ani přes zevrubné pátrání se však onoho neslušného dvojníka vypátrat nepodařilo, a tak Najman v říjnu 1930 nabídl novinám smír s tím, že mu bude stačit omluva nadiktovaná do soudního protokolu. Dotyční se mu samozřejmě vysmáli, a tak to po pár dnech (tehdy už bývalý) ministr zabalil definitivně a žalobu bez jakýchkoli dodatečných podmínek stáhl, o čemž samozřejmě tisk s velkým potěšením informoval.

Za vola a troubu byl tak nakonec on sám, ale co myslíte, jak to s ním nakonec dopadlo? V červnu 1935 se stal ministrem průmyslu, obchodu a živností a v tomto křesle vydržel až do své smrti o dva a půl roku později. Na to, aby se člověk stal ministrem, u nás zjevně nikdy moc rozumu třeba nebylo.