Sliby nikdo neurazil

Greta Thunbergová věděla hned na jejím začátku, že v pořadí dvacátá šestá Konference OSN o změně klimatu nebude nic než velmi dlouhé cvičení mocných tohoto světa v „bla, bla, bla“. Co v jejích očích bude vždycky neúspěch, je ve skutečnosti uměním možného

Stovka zemí se na klimatickém summitu upsala k dosažení uhlíkové neutrality v různém časovém horizontu. Země G7, tedy velké západní ekonomiky, zpevnily své emisní cíle, podle nichž vypouštěné objemy klimatických plynů do roku 2030 absolutně sníží oproti roku 2010 o polovinu a v roce 2050 budou uhlíkově neutrální. Totéž celá Evropská unie.

Čína, největší emitent na světě s asi čtvrtinovým podílem, se zavázala k tomu, že nejpozději do roku 2030 dosáhne stropu, pokud jde o vypouštěné megatuny, a za dalších třicet let dosáhne neutrality, stejně jako Indonésie. Indie přišla s tím, že se jí to podaří o deset let později, ale že v roce 2030 bude polovinu elektřiny vyrábět z obnovitelných zdrojů.

Na papíře to vypadá dobře

Ambiciózní politická prohlášení se nepromítají do jejich reálného podložení čísly. Nikdo nepochyboval o tom, že zejména opravdu chudé rozvojové země se směšně nízkou spotřebou elektřiny a fosilních paliv v přepočtu na obyvatele budou požadovat peníze, ale dárci z řad bohatých zemí zase docela nepřekvapivě budou chtít, aby peníze skutečně doputovaly tam, kam mají, nikoli do kapes zkorumpovaných byrokratů. Sto miliard dolarů ročně se lépe slíbí, než skutečně dodá.