Sliby nikdo neurazil

Greta Thunbergová věděla hned na jejím začátku, že v pořadí dvacátá šestá Konference OSN o změně klimatu nebude nic než velmi dlouhé cvičení mocných tohoto světa v „bla, bla, bla“. Co v jejích očích bude vždycky neúspěch, je ve skutečnosti uměním možného

Stovka zemí se na klimatickém summitu upsala k dosažení uhlíkové neutrality v různém časovém horizontu. Země G7, tedy velké západní ekonomiky, zpevnily své emisní cíle, podle nichž vypouštěné objemy klimatických plynů do roku 2030 absolutně sníží oproti roku 2010 o polovinu a v roce 2050 budou uhlíkově neutrální. Totéž celá Evropská unie. 

Čína, největší emitent na světě s asi čtvrtinovým podílem, se zavázala k tomu, že nejpozději do roku 2030 dosáhne stropu, pokud jde o vypouštěné megatuny, a za dalších třicet let dosáhne neutrality, stejně jako Indonésie. Indie přišla s tím, že se jí to podaří o deset let později, ale že v roce 2030 bude polovinu elektřiny vyrábět z obnovitelných zdrojů.

Na papíře to vypadá dobře

Ambiciózní politická prohlášení se nepromítají do jejich reálného podložení čísly. Nikdo nepochyboval o tom, že zejména opravdu chudé rozvojové země se směšně nízkou spotřebou elektřiny a fosilních paliv v přepočtu na obyvatele budou požadovat peníze, ale dárci z řad bohatých zemí zase docela nepřekvapivě budou chtít, aby peníze skutečně doputovaly tam, kam mají, nikoli do kapes zkorumpovaných byrokratů. Sto miliard dolarů ročně se lépe slíbí, než skutečně dodá.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit