Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Co čekat od Číny? Slabá může být nebezpečnější než ta silná
Nová kniha varuje Ameriku před rizikem „vrcholné Číny“ a útoku na Tchaj-wan.
Kdy bude nejvážněji hrozit válka mezi Amerikou a Čínou? Kolem roku 2049, na kdy komunističtí vůdcové slibují „velké oživení čínského národa“ a „armádu světové třídy“? V roce 2035, kdy hodlají „v podstatě dokončit modernizaci národní obrany a ozbrojených sil? Nebo v roce 2027, kdy chce mít podle velení americké armády Čína k dispozici prostředky k invazi na Tchaj-wan?
Dva američtí odborníci na geostrategii varují, že největší nebezpečí hrozí právě teď. Hal Brands z Johns Hopkins University a Michael Beckley z Tufts University v nové knize „Danger Zone: The Coming Conflict with China“ argumentují, že se obě globální velmoci pustily do desetiletého sprintu, čímž polemizují s podtitulem jiné knihy, která hovoří o „stoletém maratonu“.
Brands s Beckleym upozorňují na to, že Čínu může brzy potkat „tvrdý pád“, nebo už se dokonce může nacházet ve fázi úpadku, což riziko konfliktu zvyšuje, nikoli snižuje. Peking se totiž může pokusit Tchaj-wan zabrat, dokud je toho ještě schopen.
Thukydidova past
Autoři vlastně sklapávají „Thukydidovu past“, kterou zpopularizoval jiný profesor, Graham Allison, podle něhož jsou Čína a Amerika předurčeny svést válku úplně stejně jako sílící Athény a vystrašená Sparta ve starověku. Brands s Beckleym ovšem vnímají Thukydidovy Athény spíše jako silnou mocnost, která usiluje o odvrácení úpadku. Dalším příkladem „pasti vrcholící moci“ bylo imperiální Japonsko, jež se obávalo ekonomického přiškrcení, což jej v roce 1941 přimělo k překvapivému útoku na Pearl Harbor.
Oba prvky této teze – totiž že čínská moc už vrcholí a že válka bezprostředně hrozí – mnozí analytici zpochybňují. Vystihují však něco z zeitgeistu dnešního Washingtonu. Experti se dohadují, zda čínské zpomalení odráží fakt, že země padla do „pasti středního příjmu“ (která chudým zemím komplikuje dál růst a skutečně zbohatnout). Obávají se také sílícího nepřátelství mezi Amerikou a Čínou a vojenského napětí kolem Tchaj-wanu.
Analýza čínských záměrů je důležitá, protože přímo ovlivňuje americkou politiku. „Je Čína jenom opilec v baru, nebo je jako Tony Soprano, který usrkává whiskey a měří si vás zlým pohledem?“ ptá se Jude Blanchette z think-tanku Center for Strategic and International Studies. „Pokud usoudíme, že je Čína hrozbou v krátkodobém horizontu, pak všechno vrhneme do vojenského odstrašení a zapomeneme na soupeření o světový řád.“
Mnoho expertů už s predikcemi čínského pádu pohořelo. Brands s Beckleym přesto tvrdí, že za závratným růstem Číny stálo několik faktorů, jejichž trend se nyní obrací. Místo strmého populačního přírůstku nyní země bojuje s prudkým poklesem porodnosti. Místo tržních reforem přichází na řadu opětovná centralizace hospodářství, zastrašování inovativních technologických firem a snaha zkrotit dluh.
„Chytrá autokracie“ s trochu volnější politickou kontrolou ustoupila represivnější podobě a vytvoření technošmírovacího státu. A místo vítání čínského vzestupu začaly bohaté státy omezovat obchod s ní. Někteří ekonomové, jako například Thomas Orlik, se domnívají, že Čína má tolik zdrojů, regulatorních nástrojů a zkušeností, že dokáže odvrátit systémovou krizi. Zanedlouho má vyjít nové vydání jeho knihy o čínském hospodářství „The Bubble That Never Pops“.
Postupný, ne náhlý úpadek
V komentáři pro časopis Foreign Affairs vysvětlují Oriana Skylar Mastrová ze Stanfordovy univerzity a Derek Scissors z think-tanku American Enterprise Institute, proč je podle nich prudký pád Číny nepravděpodobný. Relativní pokles Číny, pokud k němu vůbec dojde, bude podle nich spíš postupný. Její vojenská síla poroste. Bude chtít obsadit Tchaj-wan, ale nemusí kolem sebe nutně kopat.
Čína na vzestupu či vrcholu moci bude nevyhnutelně agresivnější, domnívají se Mastrová a Scissors. Ale Amerika by se měla vyhnout „krátkodobým řešením, která oslabují její schopnost soupeřit s Čínou z dlouhodobého hlediska“.
Prezident Joe Biden považuje Čínu za největší hrozbu americké nadvlády, ale prozatím ji vnímá hlavně jako ekonomického a politického soupeře. Jeho požadavky na obranný rozpočet na nadcházející fiskální rok naznačují předpoklad, že čínská vojenská hrozba začne být akutní až ve třicátých letech. Žádá o navýšení výdajů pod hranicí inflace a chce masivně investovat hlavně do výzkumu a vývoje budoucích zbraní. Velikost americké flotily, která je už nyní menší než čínské námořnictvo, se má ještě snížit, než v příštím desetiletí opět naroste. A první ponorky s atomovým pohonem, které má podle dohody AUKUS dostat Austrálie, pravděpodobně nebudou dodány dříve než v roce 2040.
Situace silně znepokojuje přední americké armádní představitele. Například admirál Philip Davidson, bývalý šéf amerického velení pro oblast Indického a Tichého oceánu, říká: „Hrozba se projeví v tomto desetiletí, určitě v příštích čtyřech až pěti letech. Od dna moře po vesmír, všude vidíme, jak se Číňané zlepšují.“ Jeho nástupce, admirál John Aquilino, říká, že Čína dokončí modernizaci svých ozbrojených sil v roce 2027. Čas se krátí, řekl v březnu Senátu.
Indopacifické velení má seznam nefinancovaných priorit za 1,5 miliardy dolarů. Největší částky by zvýšily jeho schopnost ochránit satelity (nebo ničit ty nepřátelské), umožnily by nakoupit víc protilodních střel s dlouhým doletem a vést „kampaně“, což obnáší vybudování sítí ke sdílení informací se spojenci a zařízení, kde by se daly testovat nové bojové koncepce. Kongres pravděpodobně schválí prostředky na většinu těchto položek. Výbory Sněmovny reprezentantů a Senátu doporučily schválit 37, respektive 45 miliard dolarů nad rámec 802miliardového obranného rozpočtu, o nějž žádala administrativa.
Válku spustí politika
Podle Bonnie Glaserové z think-tanku German Marshall Fund jakýkoli případný konflikt způsobí spíše politická změna než posun v rovnováze sil. Si Ťin-pching by patrně neváhal vytáhnout do války, i kdyby byly čínské ozbrojené složky nepřipravené, pokud by usoudil, že se Tchaj-wan posouvá k nezávislosti, což by čínští komunisté brali jako ostudu.
Glaserová se nicméně domnívá, že čínský prezident je ochoten se přinejmenším nějakou dobu smířit se statem quo, který ponechává Tchaj-wan v šedé zóně – de facto autonomní, ale neuznaný jako nezávislý stát žádným významným globálním hráčem; přinejmenším pokud nebude mít dojem, že mu ostrov proklouzává mezi prsty. „Nemyslím si, že strana padne, pokud Si Ťin-pching nedosáhne znovusjednocení s Tchaj-wanem,“ říká Glaserová.
Politický kalendář by tedy mohl vyvolat další krizi. V polovině října nás čeká sjezd Komunistické strany Číny, na němž by Si Ťin-pching měl podle očekávání získat třetí mandát a také by mohl poodkrýt své úmysly s Tchaj-wanem. Série asijských summitů letos na podzim také naznačí, nakolik jsou Čína a Rusko schopny a ochotny držet jednotnou linii.
Na americké straně se aktuálně v Kongresu projednává z iniciativy obou stran zákon o politice vůči Tchaj-wanu (Taiwan Policy Act), který obsahuje několik pro Čínu značně provokativních ustanovení, jako například označení Tchaj-wanu za „významného spojence mimo NATO“ a povýšení tamního nejvyššího amerického diplomata na úroveň velvyslance. V listopadu navíc mohou demokraté ve volbách ztratit jednu či obě komory Kongresu ve prospěch „jestřábštějších“ republikánů; v roce 2024 by se stejným směrem mohl vydat i Bílý dům.
Ve stejném roce se budou prezidentské volby konat i na Tchaj-wanu. Mohl by nový tchajwanský prezident usilovat o nezávislost a získat uznání Ameriky? Pokud ano, domnívá se Glaserová, mohlo by to vyvolat válku.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
