Vybrané články
z týdeníku The Economist

Skořápky jedou vesele dál

Chcete schovat špinavé peníze? Bez problému. Není to o moc těžší než v minulosti.

Skořápky jedou vesele dál
ilustrační foto | Shutterstock.com

V roce 2014 otřásla světem offshorových financí kniha nazvaná „Globální skořápky“, která odhalila, jak snadno dokážou díky bankovním účtům anonymních skořápkových společností nejrůznější šejdíři vyprat peníze nebo se vyhnout placení daní. Tato kniha, aktivity nevládních organizací a četné úniky informací, přičemž poslední nesl začátkem tohoto měsíce název Pandora Papers, od té doby přiměly vlády po celém světě zvýšit důraz na korporátní transparentnost. Řada zemí (včetně Británie či Česka) zavedla veřejné registry vlastníků firem. Američtí zákonodárci schválili zákon, který ruší anonymitu skořápkových firem.

Mystery shopping

Ale k čemu to bylo? Autoři zmiňované knihy právě dokončují studii, z níž vyplývá, že se změnilo jen velmi málo. Banky a poskytovatelé korporátních služeb – tedy firmy, které zakládají společnosti pro druhé – mají stát v první linii boje proti finanční kriminalitě, ve skutečnosti však jen velmi málo rozlišují mezi legitimními potenciálními klienty a těmi, jimž by se měli obloukem vyhnout. Tři akademici, kteří stojí za studií – Jason Sharman z Cambridgeské univerzity a Daniel Nielson a Michael Findley z Texaské univerzity v Austinu –, se podle vlastních slov vydali na „mysteryshoppingovou expedici“. Zaregistrovali si skořápkové společnosti s různě rizikovými profily a rozeslali přes třicet tisíc e-mailů bankám a poskytovatelům ve všech zemích světa s žádostmi o otevření účtů. Ty nejrizikovější skořápky měly domicily na místech s vysokým rizikem korupce, jako jsou Papua Nová Guinea nebo Pákistán. Ty nejbezpečnější sídlily v Austrálii a na Novém Zélandě. Mezi tím stály skořápky z offshorových daňových rájů, jako jsou Britské Panenské ostrovy. V některých zprávách autoři a jejich tým vystupovali jako legitimní byznysmeni, v jiných jako pochybnější prosebníci či vyložení lumpové figurující na sankčních seznamech.

Globální systém proti praní špinavých peněz, který od osmdesátých let minulého století vyvíjí mezivládní organizace Finanční akční výbor (FATF), nechává největší břímě odpovědnosti za odhalování toků špinavých peněz na soukromém sektoru. Banky se musejí řídit pravidlem „poznej svého zákazníka“ a identifikovat skutečného majitele či „beneficienta“ svého potenciálního klienta.

Studie říká, že tento „rizikovostní“ režim nefunguje. Autoři zjistili, že různé rizikové profily nemají „prakticky žádný vliv“ na ochotu bank otevřít klientovi účet. A poskytovatelé korporátních služeb byli v tomto ohledu ještě méně úzkostliví. (Jedna singapurská banka si nicméně zaslouží uznání, protože poznala, že na ni někdo šije boudu: „Hele, vy jste ti chlápci, co napsali Globální skořápky!“) 

Generické postupy

Ze studie vyplývá, že gros odhalování nekalých finančních toků je „přesouváno na soukromý sektor, který se s ním nemůže nebo nechce vypořádat“, říká Sharman. „Banky nedokážou nebo nejsou ochotny důkladně vyhodnocovat rizika, jak po nich systém žádá, protože používají standardizované, generické postupy.“

Tyto závěry zapadají do dřívějších výsledků výzkumu autorského týmu, ale Sharman podotýká, že jej překvapilo, jak málo banky a poskytovatelé přihlížejí k riziku, protože „způsob, jakým jsme je kontaktovali, někdy až absurdně zaváněl“. Výsledky studie překvapí i mnoho expertů: většina vědců, které autoři předem oslovili, předvídala, že systém bude díky všem transparenčním reformám z posledních pěti let fungovat mnohem lépe.

FATF ví, že jeho systém není dokonalý. Loni šéf výboru David Lewis (mezitím rezignoval) připustil, že národní zákony proti praní špinavých peněz se jen výjimečně používají efektivně. Apeloval také na bankéře, aby „přestali s bezduchým odškrtáváním políček“. Lewisův výbor proto už před studií začal revidovat své postupy. Ale zjevně bude muset ještě hodně přidat.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.