Vybrané články
z týdeníku The Economist

Sinatrova doktrína

Evropa chce jít ve vztahu k Číně vlastní cestou.

Sinatrova doktrína
ilustrace Vojtěch Velický

Když dojde na vztahy Číny s Evropou, začnou se na sebe vršit klišé. Člověk snadno sklouzne k Napoleonovu názoru ohledně čínských spacích návyků nebo k Čou En-lajově zhodnocení historiografie francouzské revoluce. Vysoký představil EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell si proto zaslouží jedničku s hvězdičkou za snahu. K vysvětlení přístupu EU vůči Číně mu totiž posloužil podstatně méně častý zdroj inspirace: „Musíme na to jít jako Frank Sinatra, chápete? Po svém.“

Pokud jde o Čínu, jde EU a jejím členům hlavně o to, nenechat se zatáhnout do velmocenského soupeření mezi Amerikou a jejím geopolitickým rivalem. Evropská unie si proto podle Borrella musí vybudovat vlastní, nezávislý postoj k Číně. Na tomto bodě se shodne většina evropských zahraničněpolitických těžkých vah. Zapeklité ovšem je rozhodnout, jaká pozice by to vlastně měla být. Zářijový summit v Lipsku měl demonstrovat jednotný směr EU a sedmadvacet eurounijních vůdců se mělo semknout proti prezidentovi Si Ťin-pchingovi. Místo toho summit na začátku června odpískali. Oficiálním důvodem je koronavirus. Zasvěcenci to však kladou za vinu jiným faktorům: touze vyhnout se složité patové situaci ohledně Hongkongu a faktu, že EU jen velice těžko dospěje ke shodnému postoji vůči Číně.

Nesmyslná

V současné době se země EU shodují v jediném: všude vládne stejný zmatek. Země jsou rozdělené jak vnitřně, tak navenek. Některé nezaujímají vůči Číně vůbec žádný postoj. Jiné ano, nicméně značně schizofrenní, kdy blazeovaná ministerstva zahraničí tahají jedním směrem a skeptické zpravodajské služby druhým. (Jeden z diplomatů zhodnotil strategii vlády své země zcela věcně: „Nesmyslná.“)

Nejtěsnější vazby s Čínou má Německo, odkud do Číny v roce 2019 směřoval export za 96 miliard eur, což je téměř polovina celého vývozu EU. Podle Ulricha Specka z think-tanku German Marshall Fund se Německu ale nedaří vybudovat vztah, který by přesahoval ekonomickou rovinu. Pro Francii představuje Čína příležitost, jak zformovat z EU skutečného geopolitického aktéra (a tím pádem posílit moc Francie). Skupina malých zemí ze střední, východní a jižní Evropy – „17+1“ – se setkala s čínskými představiteli v naději, že by z Číny mohly přitéct nějaké investice. Celé to dále komplikují jestřábi jako Švédsko, které jako jediné požadovalo uvalení sankcí na Čínu kvůli jejím nedávným pokusům o ovládnutí Hongkongu. Sestavit z těchto názorů jednotnou vizi je velice obtížné.

Evropská unie vyřešila problém prozatím tak, že se k Číně chová jako ke geopolitické chiméře. Eurokomise označila v roce 2019 Čínu za „systematického rivala“ – v diplomacii se tak nazývá autoritářský tyran, který se nehodlá nijak zvlášť zabývat západními normami – a zároveň v určitých otázkách za partnera a v jiných za konkurenta. Podle Janky Oertelové z think-tanku European Council on Foreign Relations předznamenával takový rámec „jistou míru kličkování od samého začátku“. Pro zemi je obtížné být jeden den existenciální výzvou a druhý partnerem. A EU se bude muset rozhodnout, kterým směrem se vydá, dříve, než čekala.

Otevřená

Existují oblasti, ve kterých panuje shoda. Například v podstatě všichni už dnes chápou, že Čína nebude hrát v byznysu fér. Evropské firmy si stěžují na to, že Čína neotevřela svůj trh a místo toho provozuje model „jedné ekonomiky, dvou systémů“, přičemž evropské společnosti nemohou soupeřit s domácími rivaly, které čínská vláda nespravedlivě podporuje. „Evropa je otevřená, Čína ne,“ shrnul situaci jeden z předních evropských diplomatů.

Brusel se snaží reagovat rázněji. Tento měsíc bude předložen návrh, který by umožnil komisi zablokovat převzetí evropských firem společnostmi, jež získávají nefér podporu zahraničních vlád. Na začátku minulého desetiletí by stačil jen náznak, že by mohli eurokraté dohlížet na zahraniční investice, a zanícení zastánci volného obchodu by začali běsnit o dirigistickém francouzském spiknutí. Nyní se Nizozemci, kteří tradičně nemají v byznysu problém jít do rizika, pyšní rolí kmotrů této politiky, kterou navíc už sami dříve navrhovali.

Čínské pokusy vrazit klín mezi členské země EU nevyšly. Malý, Číně nakloněný stát, jako je Řecko, se v organizaci, která vyžaduje jednomyslnost v zahraniční politice, jistě hodí. Nicméně členové skupiny „17+1“ žehrají, že se jaksi nedostavila slibovaná protihodnota oněch vstřícných gest – čili příval čínských investic. V roce 2019 putovaly z Číny do EU investice v hodnotě dvanácti miliard euro. EU utratí téměř pětinásobnou částku jen na subvencování svých zemědělců. Kupovat si přátele na tak bohatém kontinentu není ani pro Číňany laciná legrace.

Příliš velké sousto

Vnější tlak může blok zpevnit, místo aby jej rozštěpil. Studená válka mezi Amerikou a Čínou, k níž se schyluje, ospravedlňuje vlastní sinatrovskou doktrínu EU. (Není to Sinatrův první průnik do světové politiky: mluvčí Michaila Gorbačova použil podobnou analogii, když se Sovětský svaz přestal vměšovat do záležitostí východní Evropy.) Podobná autonomie je základním smyslem Evropské unie, jejímž cílem je umožnit zemím, aby nebyly „čínskou ani americkou kolonií“, jak prohlašuje bývalý italský premiér Enrico Letta.

V jistém smyslu jsou podobné řeči přehnané. Amerika zůstává navzdory všem svým aktuálním nedostatkům demokracií a Čína jí dělá vrásky ze stejných důvodů jako Evropanům. Diplomaté upozorňují na to, že nezávislost neznamená držet si obě mocnosti stejně daleko od těla. Zároveň tvrdí, že je EU rozhodnuta nenechat se polapit do jakési jednotné západní fronty proti Číně a nehodlá si vybírat stranu v konfliktu, do něhož se nechce zaplést.

Odmítnutí volby je začátkem takové politiky, ne jejím vyvrcholením. Nezávislost s sebou nese více otázek než odpovědí. Umožní EU čínským společnostem, jako je telekomunikační gigant Huawei, který má zákaz vstup do Ameriky, vybudovat klíčovou infrastrukturu? Co bude EU dělat, když Čína napadne Tchaj-wan? EU vězí mezi izolacionistickou Amerikou a autoritářskou Čínou a staví se do role poslední bašty liberálního řádu. Přesto nevytyčila jasnou, nepřekročitelnou hranici v otázce postupného čínského rdoušení Hongkongu. Nevymezila se dokonce vůči Pekingu, ani pokud jde o čínské internační tábory pro ujgurské muslimy. „Co se musí stát, aby to Evropany opravdu otřáslo?“ ptá se Oertelová. Na tuto otázku bude muset EU najít odpověď, jestli chce skutečně jít vlastní cestou.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Peníze leda zadarmo
  • Covid na mozku
  • Naběhnutí na solární vidle
Objednat nyní