Vybrané články
z týdeníku The Economist

Sestřelit inflaci bude těžší než čínský balon

Investoři sázejí na návrat dobrých časů. Daleko pravděpodobnější jsou však turbulence na trzích

ilustrační foto | Profimedia.cz

Vzhledem k tomu, jak žalostně si v posledním roce vedly akcie a dluhopisy v investičních portfoliích, možná jste si ani nevšimli, že finanční trhy se nyní vznášejí na vlně optimismu. Jinak se však nedá popsat nálada mezi investory, kteří už od podzimu čím dál víc sázejí na to, že inflace – tento největší problém současné světové ekonomiky – bez velkého poprasku klesne.

Mnozí jsou přesvědčeni, že výsledkem bude snížení úrokových sazeb ke konci letošního roku, což pomůže největším světovým ekonomikám – a zejména Americe – vyhnout se recesi. Investoři oceňují akcie pro takzvanou Goldilocks ekonomiku, v níž zisky společností zdravě rostou a cena kapitálu klesá.

V očekávání tohoto vítaného vývoje posílil index S&P 500 amerických akcií od začátku letošního roku téměř o osm procent. Společnosti jsou oceňovány na osmnáctinásobek svého očekávaného zisku – to je podle postpandemických měřítek málo, ale stále je to v horní části rozptylu, který převažoval v letech 2002 až 2019. A v roce 2024 by očekávané zisky měly vzrůst téměř o deset procent.

Problémy nezmizely

Nevyskočily jen americké trhy. Růst zaznamenaly také evropské akcie, částečně díky teplejší zimě, která snížila ceny energií. Peníze proudí do rozvíjejících se ekonomik, které těží z dvojího požehnání v podobě čínského zavržení politiky nulové tolerance covidu a levného dolaru, což je důsledek očekávání uvolněnější americké měnové politiky.

Potraviny už nikdy nebudou levnější. Kdo za to může?

Inflace by sice letos měla klesat, ale to neznamená, že by potraviny v nákupním košíku zlevnily. Spíše ještě o něco podraží. Výjimkou mohou být sezonní produkty, typicky domácí zelenina

Všechno vypadá růžově. Bohužel se však s velkou pravděpodobností jedná o omyl. Světová bitva s inflací ani zdaleka neskončila. A to znamená, že trhy může čekat dost ošklivá korekce.

Hledáte-li důvody, proč se investoři dívají do budoucnosti s takovými nadějemi, stačí se podívat na nejnovější americká data o spotřebitelských cenách, uveřejněná 14. února. Ukázala menší inflaci za poslední tři měsíce do letošního ledna než kdykoli od začátku roku 2021.

Mnoho faktorů, které inflaci nastartovaly, vymizelo. Globální dodavatelské řetězce už nejsou zahlceny poptávkou po zboží a nenarušuje je pandemie. Poptávka po zahradním nábytku i herních konzolích ochladla, ceny zboží klesají a mikročipů je nadbytek. Cena ropy je dnes níž, než byla před loňskou ruskou invazí na Ukrajinu. Obraz klesající inflace se opakuje po celém světě; hodnota celkové inflace klesla v 25 z 36 nejbohatších zemí v OECD.

Mzdy táhnou inflaci všude

Kolísání celkové inflace ovšem často maskuje jiný trend. Když se podíváte na podrobnosti, snadno zjistíte, že inflační problém se vyřešit nepodařilo. „Jádrové“ ceny v Americe (při vyloučení volatilních potravin a energií) rostly v posledních třech měsících meziročním tempem 4,6 procenta, a růst se dokonce mírně zrychluje. Hlavním zdrojem inflace je nyní sektor služeb, do něhož se více promítá cena práce. V Americe, Británii, Kanadě a na Novém Zélandu stále rostou mzdy mnohem rychleji, než by odpovídalo dvouprocentnímu inflačnímu cíli tamních centrálních bank. V eurozóně rostou mzdy v průměru pomaleji, ale silný růst hlásí například důležité Španělsko.

Jak to bylo s inflací? Dějiny jim nedají za pravdu

Historie nemá čas na detaily a nikoho nebude zajímat, jak to tehdy v lednu 2023 s tou inflací bylo. Zda tam náhodou nehrálo při meziměsíčním nárůstu spotřebitelských cen o šest procent velkou roli to, že v prosinci doběhl u elektřiny Úsporný tarif, oproti němuž ceny elektřiny v lednu skokově vzrostly, protože od ledna platily takzvané cenové stropy.

To by nemělo nikoho překvapovat, vzhledem k síle trhů práce. Šest ze sedmi velkých bohatých zemí skupiny G7 má míru nezaměstnanosti nejnižší nebo téměř nejnižší za posledních sto let. Amerika je na nejnižší hodnotě od roku 1969. Těžko si tedy představit, že by mohla inflace odeznít, když je neustále taková poptávka po pracovnících. Z toho důvodu směřuje mnoho ekonomik spíš k inflaci kolem tří až pěti procent. To by bylo méně děsivé než to, co jsme zažívali poslední dva roky. Pro centrální bankéře by to však znamenalo problém, protože ti jsou posuzováni podle schopnosti plnit vytyčené cíle. A také by to citelně narušilo optimistické vize investorů.

Ať se bude dít cokoli, s velkou pravděpodobností se dočkáme turbulencí. V posledních týdnech začínají investoři do dluhopisů pracovat s předpokladem, že centrální banky nesníží úrokové sazby, ale zachovají je vysoké. Může se stát, že sazby zůstanou vysoko, aniž by citelněji poškodily ekonomiku, a současně s tím bude inflace dál klesat. Pokud k tomu dojde, trh povzbudí silný ekonomický růst. Přetrvávající vysoké úrokové míry by však způsobily značné ztráty investorům do dluhopisů a pokračující zvýšená bezriziková návratnost by těžko ospravedlnila obchodování s akciemi na vysokých násobcích očekávaných zisků.

Obtížné měkké přistání

Mnohem pravděpodobnější však je, že vysoké sazby ekonomiku poškodí. V moderní době se centrálním bankám příliš nedařilo provést „měkké přistání“, při němž dokončí cyklus zvyšování úrokových sazeb, aniž by následně vyvolaly recesi. Dějiny jsou plné investorů, kteří mylně očekávali silný růst na konci období utahování měnové politiky, a on přitom přišel pokles. Platilo to dokonce i v podmínkách podstatně menší inflace, než máme dnes. I kdyby Amerika byla jedinou velkou ekonomikou, která se ponoří do recese, stáhne s sebou zbytek světa, zvlášť pokud útěk do bezpečí posílí dolar.

Když továrna stála méně než předtím trakař. Jak Německo před sto lety drtila hyperinflace

Právě před sto lety postihla Německo hyperinflace. Ceny letěly do nebe, mzdy ztrácely během pár hodin hodnotu a z lidí nadělala šílenstvím poznamenaná doba spekulanty

Je tu také možnost, že centrální banky tváří v tvář přetrvávajícímu problému s inflací nebudou mít žaludek snášet recesi. Místo toho mohou nechat inflaci o něco málo přestřelovat jejich cíle. V krátkodobém horizontu by to ekonomiku nakoplo. Mohlo by to mít i dlouhodobé přínosy – úrokové sazby by se mohly kvůli vyšší inflaci ustálit na vyšších hodnotách, čímž by se držely v bezpečné vzdálenosti od nuly, a poskytly by tak centrálním bankám větší monetární munici na příští recesi. Z toho důvodu se mnozí ekonomové domnívají, že ideální inflační cíl je nad dvěma procenty.

Provést takovou změnu inflačního režimu, aniž by to způsobilo pohromu, by však byl pro centrální banky nesmírně obtížný úkol. Celý uplynulý rok stále dokola zdůrazňovaly svůj závazek dostát současným cílům, které jim často určili zákonodárci. Opustit jeden režim a zavést jiný by byl úkol, jaký přichází jednou za generaci. Klíčová by byla rozhodnost; v sedmdesátých letech minulého století způsobilo nedostatečně jasné vytyčení cílů měnové politiky divoké výkyvy (americké) ekonomiky, což uškodilo veřejnosti i investorům.

Prozatím centrální bankéři v bohatém světě nejeví žádné známky snahy změnit kurz. Ale i když inflace klesne nebo se s ní rozhodnou přestat bojovat, je nepravděpodobné, že by se podařilo uskutečnit bezchybný obrat. A už proto, že sazby zůstanou vysoko, nebo udeří recese, nebo vstoupíme do chaotického přechodného období, investory čeká zklamání.