Vybrané články
z týdeníku The Economist

Šestnáct hektarů a mulu

Amerika by měla odškodnit potomky otroků. Nejdřív ovšem musí přijít na to, kolik jim dá, a jak peníze rozdělí.

Šestnáct hektarů a mulu
ilustrace Vojtěch Velický

Podle loni provedeného průzkumu podporovalo 29 procent Američanů myšlenku, že by vláda měla odškodnit potomky otroků – a že by měli dostat dvakrát víc, než kolik bylo schváleno zkraje nového tisíciletí. Poslední týdny zmítají Amerikou protesty a do popředí se znovu dostala otázka reparací, které by odčinily zvěrstva otroctví a zároveň snížily přetrvávající propast v příjmech a bohatství mezi lidmi odlišné barvy pleti. Pravděpodobný demokratický prezidentský kandidát Joe Biden prohlásil, že se na ni hodlá zaměřit. Zákonodárci státu Kalifornie odhlasovali 11. června zákon, kterým zřídili pracovní skupinu, jež má problém reparací prozkoumat a navrhnout řešení. Šance, že by s něčím podobným přišla federální vláda, jsou ovšem velmi malé. Jak by takový projekt fungoval?

Za kolik?

A. Kirsten Mullenová a expert na reparace z Duke University William Darity ve své knize „From Here to Equality“ popisují, že praktická řešení zpravidla ustupují filosofickým debatám o to, zda jsou reparace vůbec potřeba. Genealogové by se museli vypořádat s ošidným úkolem: určit vhodné kandidáty. A ekonomové by mezitím museli zvážit dvě otázky: kolik zaplatit a jak nejlépe peníze využít?

K první otázce nabízejí dějiny jisté vodítko. Požadavek reparací vycházel v minulosti z přesvědčení, že byl lidem neprávem upřen výdělek nebo majetek, nebo byli donuceni nést nějaké náklady. Izrael například vyšel při výpočtu výše požadovaných reparací na Německu po druhé světové válce mimo jiné i z odhadu nákladů, které bylo nutné vynaložit na přesídlení židovských obětí nacistické perzekuce. Oficiální zpráva o nuceném přesídlení a uvěznění Američanů japonského původu za druhé světové války zase dospěla k závěru, že tito lidé byli neoprávněně zbaveni příjmu a majetku v hodnotě tří miliard dolarů (přepočítáno na dnešní ceny). Americká vláda se v roce 1988 formálně omluvila a nakonec odškodnila 80 tisíc obětí.

Řada odborníků se pokoušela přijít na to, jak by vypadala adekvátní kompenzace potomků otroků, ale jejich názory se značně liší. Jeden z přístupů radí vyjít z odškodnění, které unionistická armáda slíbila osvobozeným otrokům v roce 1865 – hodnotu 40 akrů a jedné muly – a k jehož realizaci nikdy nedošlo. Aktuální hodnota půdy v tomto rozsahu odpovídá 160 miliardám dolarů (tedy 0,7 procenta amerického HDP v roce 2019).

Jiné přístupy docházejí k podstatně vyšší částce. Jeden vypočítává rozdíl mezi částkou, která byla potřeba na vydržování otroka, a platem svobodného člověka. Odhad po započítání návratnosti, které mohlo být dosaženo, kdyby byly peníze vyplaceny včas, pracuje s přibližnou sumou čtyř bilionů dnešních dolarů (19 procenty HDP). Jiní tvrdí, že otroci drželi platy svobodných pracujících na mnohem nižší úrovni, což znamená, že ušlé mzdy otroků by byly mnohem vyšší.

Podle Darityho a Mullenové je rozdíl mezi hodnotou majetku bílých a černých domácností (795 tisíc dolarů v roce 2016) „nejpádnějším ukazatelem kumulativních ekonomických dopadů nadvlády bílých“. To vede k reparacím v hodnotě téměř osmi bilionů dolarů neboli 37 procentům HDP. (Autoři navrhují, že by se daly částečně uhradit nově vytištěnými penězi, což je něco, z čeho se většině ekonomických expertů udělá lehce nevolno.)

Kam s tím

Další spory se vedou o to, jakou podobu by reparace měly mít. Darity s Mullenovou tvrdí, že „efektivní program restitucí musí jak ze symbolických, tak z věcných důvodů počítat s přímými platbami“. Jenže finanční transfery nemusí nerovnost snížit zdaleka tolik, jak jejich stoupenci doufají. Z výzkumu dědictví například vyplývá, že jejich nabyvatelé je obvykle během pár let rozfofrují (obzvláště oblíbená je koupě auta). Značná část rozdílu v příjmech mezi černými a bílými Američany odráží rozdílnost dosaženého vzdělání, a to je něco, co jednorázová platba nezmění.

Výzkum, který provedli Darity s Daniou Francisovou z bostonské University of Massachusetts, dospěl k závěru, že by vyplácení odškodnění takovýmto způsobem mohlo zvýšit příjmy společnostem vlastněných „Neafroameričany“, neboť k nim, spíše než k firmám vlastněných Afroameričany, by nakonec putovala většina kapitálu. „Naše studie poukazuje na nutnost zlepšit infrastrukturu bankovnictví a byznysů vlastněných Afroameričany tak, aby reparační dolary natekly zpátky do černých komunit,“ tvrdí Francisová.

Někteří ekonomové trvají na tom, že by se z reparací měly financovat rekvalifikační a vzdělávací programy, případně subvencovat firemní úvěry. Jiní navrhují spoření pro děti, jež by cílilo na chudé a pomohlo by jim uhradit náklady na vysokoškolské vzdělání nebo na rozjezd vlastního byznysu. Podle Naomi Zewdeové z newyorské City University by takové spoření mohlo vést k výraznému zmenšení majetkových rozdílů mezi mladými lidmi.

Odškodnění je možné utratit různými způsoby. Peníze vyplacené někdejším internovaným Japoncům zafinancovaly profesorská místa na univerzitách a historické archivy. Německé reparace putovaly na stravu a léky pro oběti holocaustu. Amerika bude muset v prvé řadě zjistit, co vlastně funguje, než dojde na širší debatu o reparacích.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Let č. 666
  • Česku chybí řepka
  • Krizové letopisy
Objednat nyní