Sen o normálním životě

Když 1. září 1922 snížil Tomáš Baťa ceny bot na polovinu, byl jeho pražský sklad podle Lidových novin „za půlhodiny rozprodán“. A stejně to vypadalo v dalších městech. „Konečně někdo začal! Na Kobližné ulici v Brně hlučel dnes dopoledne před pobočkou firmy Baťa veliký zástup a tvořila se fronta mudrujících lidí, slečinek, pensistů, nezaměstnaných,“ psaly noviny a vcelku přesně odhadly, co přijde, „je to soutěž tak ohromná, že druhé firmy buď zničí, nebo, což je podobnější pravdě, donutí, aby snížily také.“

V té době české země už osmý rok svírala hospodářská krize tak hluboká, že si to dnes sotva dokážeme představit. Odstartovala ji první světová válka, ale mír ani prosperitu nepřinesl. Místo ní dál vládl hlad a bída, a když se přidala španělská chřipka, ve vzduchu se vznášel přízrak revoluce. Ekonomicky jsme na tom v našich moderních dějinách nikdy tak zle nebyli, a navíc se zdálo, že krize nikdy neskončí. Symbolem obratu a naděje, že by se život konečně mohl vrátit do normálních kolejí, se stala až drzá Baťova marketingová akce.

Statisticky významná bída

Byla to zvláštní doba. Získali jsme vlastní stát, který si předchozí generace vysnily, a všude v ulicích se slavilo – tedy když se zrovna nebylo třeba postavit do mnohahodinové fronty na skrojek chleba, ve kterém bylo víc plev a špíny než mouky. „Dostávali jsme mouku správně podle úřadního přídělu, čehož za rakouské vlády nebylo, ale což to platno, když dávka mouky (1/2 kg týdně na osobu) byla tak malá, že nikterak nestačila (…) a přes celé léto ji naskrze nebylo,“ lamentoval ve svých vzpomínkách na rok 1919 spisovatel Josef Holeček. Maso, mléko či vejce byly jen zbožným přáním. Dokládá to třeba Věstník obecní hlavního města Prahy, dle kterého masa „za měsíc duben (1919) připadlo průměrně na osobu asi 42 dkg“. Nebylo čím topit, posvítit si ani se umýt a Holeček s odporem vzpomínal, že v ulicích „bylo vídati muže bez košile“.