Vybrané články
z týdeníku The Economist

Sedlák, to je v Evropě pán

Proč se Brusel ani národní politici neodváží sáhnout zemědělcům na absurdní privilegia.

Sedlák, to je v Evropě pán
ilustrační foto | Profimedia.cz

Zařízením vytvořeným pro vrhání tenisáků psům můžete odpálit vejce na velmi uspokojivých šedesát metrů. Zamiřte ve správný den do bruselské Quartier Leopold a můžete sledovat, jak zemědělci z celé Evropy střílejí na působivou vzdálenost po belgické pořádkové policii rozmanité produkty. Právě během těchto pravidelných protestů v ústředí Evropské unie se ukazuje důvtipnost, odvaha a vytrvalost evropských zemědělců. V jednom případě projely dva traktory pomalinku barikádou z ostnatého drátu a policisté se rozprchli na všechny strany. Když se objevilo policejní obrněné vozidlo, najeli zemědělci i do něj. Traktory přiměla k ústupu až dvě vodní děla nastavená na nejvyšší výkon. Nevrlí zemědělci během let zasypali stoickou belgickou pořádkovou policii slámou, vejci a mlékem přímo z vemene. 

Výtržnosti mohou být hlasem nevyslyšených. Mohou být ale také hysterickým záchvatem absurdně privilegovaných. Evropští zemědělci jsou politicky silní stejným způsobem, jako je nebe modré: je to fakt tak všeobecně známý, že o něm obvykle nestojí za to ani mluvit. Jejich moc se projevila minulý týden při finálních jednáních mezi diplomaty, členy Evropského parlamentu a úředníky o podmínkách, za kterých zemědělci v letech 2023 až 2027 obdrží 270 miliard eur (6,81 bilionu korun). Že farmáři peníze dostanou, je pevně dané. Debata se točila kolem toho, kolik podmínek bude nutné splnit, přičemž možnosti se pohybovaly na škále od ne moc po skoro žádné.

Společná zemědělská politika (CAP) je nádor v těle EU. Fakt, že vysaje třetinu jejího rozpočtu, příhodně dokazuje, jak usilovně se snaží změnit k lepšímu. Stále platí to, co se zavádělo před šedesáti lety jako quid pro quo mezi Francií a Německem (zemědělské úplatky výměnou za přístup k trhu). Je to zvláštní forma redistribuce. Zhruba 20 procent farem získá 80 procent peněz. Šťavnaté kousky si mezi sebou rozdělí aristokraté, zemědělské giganty a katolická církev. Jen společnosti spojené s českým premiérem a miliardářem Andrejem Babišem získají 34 milionů eur. Obvykle se všichni tváří, že se situace zlepší. Evropský komisař tentokrát snahu vzdal. „Je zapotřebí si připustit, že k žádné revoluci v CAP nedojde,“ konstatoval Frans Timmermans, komisař pověřený tím, aby udělal Evropu zelenější.

Historie je plná kdysi mocných zájmových skupin, jež se postupně vytrácejí. Horníky v Německu a Polsku zasypou penězi, zatímco bude jejich průmyslové odvětví v souladu s plánem na „spravedlivý přechod“ k zelené ekonomice postupně likvidováno. Jenže to je zhruba stejné jako pití zdarma pro všechny na smuteční hostině. Zemědělci naproti tomu zůstávají stejně mocní jako kdysi. Částečně to jde na vrub samotné podstaty potravin. Lidem víc záleží na tom, co si dávají do pusy, než na tom, jak vytápějí své domovy nebo jak vznikla karoserie jejich audi. Na rozdíl od uhlí nebo oceli není jídlo zcela nahraditelné. Italové mohou odmítat rajčata dovážená ze Španělska, o těch přepravovaných letecky z Maroka nebo geneticky modifikovaných z Ameriky ani nemluvě. Na kontinentu postrádajícím jednotnou řeč skvěle funguje jako společný jazyk snobská láska k domácí produkci. 

Urvi, co můžeš

Způsob, jakým EU vede zemědělskou politiku, pomáhá zemědělcům udržet si nadměrnou moc. Tvorba bruselských koncepcí obvykle připomíná tržiště, kde se dá zobchodovat úplně všechno. Úředníci z jednotlivých zemí spolu smlouvají, ustupují v jedné záležitosti, aby dosáhli svého v jiné. Je to značně neprůhledný systém, ale funguje. Zemědělství se žádné dohady netýkají, řeší se stranou ve zvláštní komisi. Proto se tam také vlády snaží urvat tolik peněz, kolik jen zvládnou, místo aby se ptaly, zda by tam nějaké vůbec měly být.

Přes všechny řeči o nedostatku demokracie v EU je zemědělství oblast, v níž Unie trpí jejím nadbytkem. Technokraté s ledovým pohledem by zemědělské subvence s nadšení rozsekali. Evropští politici je však nenechají. Ve Francii musí každý pořádný prezidentský kandidát strávit jistý čas očicháváním sýrů na farmářských trzích. Zemědělství generuje stěží jedno procento evropského HDP. Jeho osud má však přehnanou důležitost. Spíše než mezi levicí a pravicí se na evropském bojišti svádí bitva mezi městskými centry a zemědělskými periferiemi. Odchod Británie odstranil z rovnice jednu z velkých vlád, jež patřila k těm méně nervózním, pokud jde o budoucnost vlastního zemědělství (její aktuální nadšení pro dohody o volném trhu se zemědělskými mocnostmi, jako je Austrálie, to jen dokazuje). Ve většině EU by se osekání subvencí rovnalo útoku na politicky vlivný zemědělský venkov. Tento boj se chce vést jen málokomu.

Zemědělci versus švédští teenageři

Ale najdou se. Greta Thunbergová, mladá švédská klimatická aktivistka, se připojila ke klice neziskových organizací, které tepající EU za to, že nedělá dost, aby zmírnila dopady zemědělství na životní prostředí. Ať má v současné době Unie na poli klimatické politiky jakékoli ambice, když dojde na zemědělství, mizí elán v nenávratnu. Přestože v zemědělství produkované emise soupeří s podstatně těžšími průmysly. A zemědělci už nad tím nemohou jenom mávnout rukou. Environmentální politika už není koníčkem pár bláznů v sandálech, ale existenciální politickou debatou. Farmáři se budou muset bránit. Situace se může zlepšit. CAP koneckonců bývala horší. Dny, kdy evropští daňoví poplatníci financovali nadprodukci, jež poté končila v chudých zemích, už skončily. Trvalo však roky, než intenzivní kampaň dokázala pohnout horami másla a jezery vína.

Tentokrát už toho moc změnit nelze, neboť jednání o 270 miliardách eur se přiblížila ke konci. Pokud má CAP projít reformou, bude to pomalý a nekonečný boj. Dobrý začátek by byl přimět farmáře, aby přiložili ruku k dílu v boji proti klimatické změně. A samozřejmě také přestat přidělovat peněz těm, kdo je nepotřebují. Příběh tvorby evropské politiky je modelovým příkladem série závislostí, kvůli níž odstranění chyb trvá roky (a jsou k tomu obvykle zapotřebí i velké krize). Do té doby zůstane CAP jizvou na EU, viditelnou připomínkou toho, jak těžké je napravit minulé chyby. Pokud by se někdy zdálo, že došlo k nápravě, bude moudré vyhnout se v Bruselu unijním čtvrtím. Představte si, jak namíchnutí zemědělci budou, až vážně jednou prohrají.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní