Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Rumunsko podpořilo těžbu hořčíku společnosti Verde Magnesium, za kterou stojí americký kapitál. Klíčová surovina pro automobilový průmysl by se měla začít těžit v roce 2027.
Rumunsko podpořilo těžbu hořčíku společnosti Verde Magnesium, za kterou stojí americký kapitál. Klíčová surovina pro automobilový průmysl by se měla začít těžit v roce 2027.
Místo okázalého rušení či vystupování stačí prosté odstrojení Visegrádu od nefunkčního a nesmyslného unijního kontextu.
V posledních týdnech se v českých médiích a politice stále více objevují hlasy volající po zrušení visegrádské spolupráce či po vystoupení České republiky z takzvané visegrádské čtyřky. Důvodem je hlavně Maďarsko, jehož premiér Viktor Orbán okopává kotníky jednotě EU v postoji k Rusku.
Kromě normativního problému – slabostí pro putinovské Rusko by příčetný a elementárně slušný politik trpět opravdu neměl – je ve hře také reputace. Nejen pro Orbánovo chování v rusko-ukrajinské válce je totiž pověst Maďarska v EU na úrovni nejčernější z černých ovcí, což má logické důsledky také pro případné maďarské partnery.
Jenže i přesto nemá smysl Visegrád úplně pohřbívat. Nemá totiž význam jen v kontextu evropské integrace. Respektive právě v ní jej nemá. A nikdy příliš neměl.
Pravda je, že mediální pokrytí naznačovalo v posledních letech něco jiného. Visegrádu a EU byly plné noviny a televizní zprávy, zvláště díky koordinačním schůzkám před evropskými summity. Mohlo se tak jevit, že Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko představují pevnou skupinu, která v Radě EU či v Evropské radě, což jsou dvě klíčové mezivládní instituce EU, vystupuje jednolitě. Napříč politikami, napříč problémy a napříč úrovněmi.
Tak to ale nikdy nebylo. S výjimkou několika dílčích agend měly státy Visegrádu odlišné pozice a odlišné zájmy – typicky například v zemědělství či energetice. V drtivé většině evropských politik ale žádný od zbytku EU odlišný či koherentní postoj neměly. Visegrád tak fungoval, a to pouze posledních pár „babišovských“ let, hlavně na nejvyšší, premiérské úrovni. Níže se příliš nepropsal, a přesto napáchal řadu škod. Ty se týkaly hlavně reputace Česka v EU.
Zaprvé, demonstrativní koordinační schůzky ostatní státy EU neuvěřitelně iritovaly. Unijní politika je založena na kompromisech a vyjednávání, kde se od států očekává otevřená mysl, schopnost formulovat konstruktivní řešení a připravenost k ústupkům. Namnoze negativně formulované obecné postoje, které z koordinačních mítinků visegrádských států vycházely, této logice odporovaly.
Zadruhé, postupně rostoucí toxicita Visegrádu – na vině zdaleka nebyla jen pozice visegrádských států v migrační krizi, ale především chování Polska, a zejména Maďarska v řadě unijních agend – uzavírala České republice dveře k dalším spojencům. Ty ale země velikosti Česka pro prosazení čehokoli v EU nutně potřebuje. Jenže na to Visegrád, který pro různost svých členů žádnou pozitivní agendu v EU formulovat nedokázal, neaspiroval. A na blokaci čehokoli nikdy sám o sobě dost sil neměl.
Využití Visegrádu tak bylo zvláště v posledních letech velmi asymetrické a především signalizační. Slovensko se od něj snažilo co nejvíce distancovat, Česko bylo ve vleku a oblibě se – především jako fíkový list – těšil v Polsku a zejména v Maďarsku. Zvláště pro poslední zemi na seznamu představovalo mávání Visegrádem to jediné, co její evropské diplomacii zbylo. Zbylí tři partneři z něj ale ať už delší, či v případě Polska kratší dobu nemají vlastně nic.
Závěr zní možná paradoxně, ale navzdory prázdnotě Visegrádu v EU nedává moc logiky chtít z něj vystoupit. Či jej dokonce rušit. Ono to dost dobře ani nejde. Visegrád totiž představují přirozené sousedské státy České republiky. A nejen v politice je dobrem samým o sobě se sousedy mluvit.
Flexibilní multilaterální platforma – Visegrád nemá a nikdy neměl efektivní a výkonnou institucionální strukturu – pro takový dialog představuje užitečný nástroj. Ostatně jako taková byla visegrádská spolupráce na počátku devadesátých let založena a jako taková – bez větší pozornosti médií a politiků – funguje například v kulturní agendě či ve vzdělávání dekády.
Jen jako taková dává také smysl do budoucnosti. Místo okázalého rušení či vystupování tak stačí prosté odstrojení Visegrádu od nefunkčního a nesmyslného unijního kontextu. Česká republika bez něj v EU dokáže více a vztahy s nejbližšími sousedy nijak neohrozí.
Autor je docentem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií MUNI
