Sbohem, Nikolo Šuhaji

Právě před 75 lety podepsal československý premiér Zdeněk Fierlinger smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi

Konec druhé světové války byl v Evropě časem převratných změn. Soudruh Stalin si vyplácel odměnu za porážku Hitlera a osvobození střední Evropy, a tak bylo třeba překreslovat mapy. Polsko se posunulo o 300 kilometrů na západ, Rusko schlamstlo část Východního Pruska (dnes Kaliningradská oblast) a my odevzdali Stalinovi Podkarpatskou Rus.

Právě před 75 lety – 29. června 1945 – podepsali československý premiér Fierlinger, státní tajemník ministerstva zahraničí Clementis a sovětský lidový komisař zahraničních věcí Molotov v Kremlu smlouvu o postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. 

Vděčnost za osvobození byla obrovská, a tak se české noviny omezily na holé konstatování faktu a Podkarpatskou Rus už ani nenazývaly Podkarpatskou Rusí, ale „posovětsku“ Zakarpatskou Ukrajinou. Ve skutečnosti noviny pouze převzaly zprávu TASS (Telegrafní agentura Sovětského svazu), a tak se články od sebe prakticky nelišily. Čtenáři se z nich dověděli (například tady, tady a tady) vlastně jen to, že se kremelské porady „dály v přátelském ovzduší“. Kromě toho si mohli přečíst výňatky ze samotné smlouvy a doprovodné řeči jejích aktérů.

Malý Mnichov

Fierlinger – v té době ještě sociální demokrat, později komunista (a kdysi dávno legionář) – tvrdil, že jsme podepsali „významnou smlouvu, jakých je málo v dějinách národů a kterou musíme považovat za důkazu toho, že při správném porozumění vzájemném nemohou býti mezi dvěma zeměmi otázky, které by nebylo možno rozřešit v přátelském duchu a vzájemné důvěře“.

Vysvětlil také, že „velká většina Čechů a Slováků považovala naše spojení se Zakarpatskou Ukrajinou za projev dočasné péče,“ kterou jsme na sebe vzali a „kterou jsme, jak myslím, prováděli nikoliv bez úspěchu“, ovšem časy se změnily a „náš národ cítí, že nadešla doba, kdy se Zakarpatská Ukrajina opět může vrátit do lůna své vlasti, velké sovětské Ukrajiny“.

Molotov poté v divoké historické zkratce poznamenal, že „Zakarpatská Ukrajina byla odloučena od své vlasti už koncem 9. století, kdy podlehla útlaku uherských šlechticů, kapitalistů a poději i Němců“ a dodal, že „odvěkým snem těžce zkoušeného národa Zakarpatské Ukrajiny bylo spojit se se svými pokrevními bratřími, Ukrajinci“. A bylo hotovo.

„Odvěký sen“ se ve skutečnosti naplnil už před podepsáním smlouvy, protože Rudá armáda, NKVD i Směrš si na Podkarpatské Rusi počínaly jako doma. Znamenalo to procesy, popravy, Gulag a hned v roce 1946 krutou kolektivizaci zemědělství. Československo tomu mohlo po skončení války sotva zabránit, pravdou ale je, že jsme zhruba 800 tisíc našich spoluobčanů vydali do rukou masového vraha až příliš ochotně. Byl to takový náš malý Mnichov.

Týdeník hrot

  • Let č. 666
  • Česku chybí řepka
  • Krizové letopisy
Objednat nyní