Vybrané články
z týdeníku The Economist

Sbohem, 1,5 stupně. Rozlučte se s nesplnitelnými klimatickými cíli

Svět nemůže splnit ambiciózní klimatické cíle. Nastal čas na trochu realismu

ilustrační foto | Profimedia.cz

Smířit se s tím, že průměrná teplota na planetě vzroste o víc než 1,5 stupně Celsia, prohlásil ministr zahraničí Marshallových ostrovů v roce 2015, by bylo totéž jako vynést „rozsudek smrti“ nad malými, nízko nad hladinou moře položenými státy, jako je ten jeho.

K všeobecnému překvapení hodnostáři, kteří se v tom roce sjeli do Paříže na klimatickou konferenci podobnou té, jež se tento týden uskuteční v Egyptě, tuto argumentaci přijali za svou. Zakotvili limit na přípustné globální oteplení 1,5 stupně Celsia do Pařížské dohody, která měla koordinovat úsilí jednotlivých států při snižování emisí skleníkových plynů.

Nikdo si však nevzpomněl, že by to měli říct popravčí četě. Tytéž státy, které tak vzorně podepsaly Pařížskou dohodu, nesnížily své emise natolik, aby splnily cíle – ve skutečnosti celkové množství globálních emisí stouplo. Svět je dnes už zhruba o 1,2 stupně Celsia teplejší než před průmyslovou revolucí.

Ekonom, který prorokuje krize: Jsme ve třetí světové válce

Vlivný americký ekonom Nouriel Roubini si nebere servítky. Globální společenství se podle něj už ocitlo ve stavu třetí světové války a nemělo by před tímto faktem zavírat oči.

Vzhledem k dlouhodobým účinkům již vyprodukovaných skleníkových plynů a nemožnosti emise zastavit ze dne na den jednoduše není možné, aby se Země vyhnula zvýšení průměrné teploty o více než 1,5 stupně. Stále ještě existuje naděje, že tu hranici nepřekročíme o moc a třeba jen dočasně, ale i tyto celkem uklidňující možnosti přestávají vypadat reálně.

Herkulovský úkol

Důsledky neschopnosti světa snížit emise jsou katastrofální, a nejen pro korálové atoly v Tichomoří. Se změnou klimatu související pohromy se množí, od Pákistánu, který letos v létě z velké části zaplavily nebývale silné monzunové deště, po Floridu, kterou v září zasáhl nejničivější hurikán od roku 1935. Dokonce i méně smrtící změny počasí, jako byla letošní mimořádně silná vlna veder v Evropě, způsobují ohromné ekonomické škody, komplikují dopravu zboží, ničí infrastrukturu a oslabují produktivitu.

Reakcí na to vše by měla být dávka realismu. Mnoho aktivistů si nechce přiznat, že boj o 1,5 stupně je prohraný. Ale pokud to neudělají, prodlužují dopady chyb z Paříže, kde na sebe světoví státníci vzali herkulovský úkol, aniž by měli v ruce věrohodný plán, jak jej provést. Delegáti, kteří se sjíždějí do Egypta, by se z té chyby měli poučit a nenechat se ukolébat falešnými nadějemi. Musejí být pragmatičtější a postavit se čelem k některým nepohodlným pravdám.

Zaděláno na rekord: v polovině listopadu bude na Zemi žít osm miliard lidí

Indie příští rok předběhne Čínu a stane se nejlidnatějším státem na Zemi

Zaprvé, snížení emisí bude stát mnohem víc peněz. Globální investice do čisté energie dnes dosahují bilionu dolarů, měly by se však přibližně ztrojnásobit a soustředit do rozvojových zemí, které dnes generují většinu emisí. Výstavba a provoz solárních a větrných zdrojů mohou být levnější u těch „nečistých“, ale je třeba přebudovat rozvodné sítě, aby se dokázaly vypořádat s výkyvy v dodávkách ze solárních panelů a větrníků.

Půjčky od mezinárodních institucí a pomoc bohatých států jsou nezbytným a morálním imperativem. Potřebné částky jsou ovšem tak vysoké, že je jednoduše nemohou dodat jen západní dárci a multilaterální organizace typu Světové banky.

Vlády v rozvojových zemích, zvlášť v těch středněpříjmových, budou muset spolupracovat s bohatým světem na mobilizaci soukromých investic. Ze strany rozvojových zemí to bude vyžadovat velké zlepšení investičního prostředí a přijetí faktu, že se budou muset vzdát kontroly nad svou energetickou politikou.

Dárcové se zase budou muset zaměřit na takové postupy, které přitahují soukromý kapitál, jako jsou zajištění investorů proti politickým a regulatorním rizikům, majetkové vstupy do soukromých projektů a ochota vzít na sebe první vlnu ztrát, když se něco nepovede. Budou muset dělat věci, které se jim nelíbí, jako třeba pomáhat nejchudším státům se zavřením uhelných elektráren. Ale bez ústupků na obou stranách se svět upeče.

Inkluzivní vzdělávání v energetice aneb Proč Green Deal musí zkrachovat

Válka na Ukrajině by měla být poučením, že bezpečnost dodávek energií, vody a základních komodit musí mít prostě přednost před jakýmkoli sněním o řízení klimatu

Druhou nepříjemnou pravdou je, že fosilní paliva neopustíme ze dne na den. Evropa nyní horečně buduje infrastrukturu na dovoz zkapalněného zemního plynu poté, co ztratila přístup k dodávkám z Ruska, právě proto, že nedokáže hned najít alternativu. Pro některé chudší státy budou investice do plynu v kombinaci s obnovitelnými zdroji i nadále nezbytné – pomoci občanům získat pravidelné dodávky elektřiny, která jim zlepší kvalitu života, je také morálním imperativem.

Zatřetí, jelikož nesplníme 1,5stupňový cíl, musíme napřít větší úsilí k adaptaci na klimatickou změnu. Adaptace byla vždy zanedbávaným nevlastním dítětem klimatické politiky, aktivisté jsou vůči ní skeptičtí, protože podle nich buď odvádí pozornost od snižování emisí, nebo ještě hůř, slouží jako záminka pro jejich nesnižování. Ale ať je to, jak chce, svět se nyní musí vypořádávat s častějšími povodněmi, suchy, bouřemi a lesními požáry. Rozvojové země, ale i ty bohaté se na pohromy musejí připravit; je to doslova otázka života a smrti.

Adaptace není drahá

V mnoha směrech se naštěstí adaptovat můžeme a není to ani drahé. Stačí třeba zemědělcům poskytnout odolnější odrůdy obilí nebo varovat před cyklonem lidi žijící v oblastech, které má zasáhnout. Tato opatření mají navíc i další výhody kromě toho, že pomáhají lidem lépe zvládat klimatickou změnu. Je to oblast, ve které i nevelká pomoc bohatých států může mít velký vliv. Přesto nejsou ochotny poskytnout ani ty prostředky, které chudým zemím na adaptaci slíbily.

Komentář: Jak zelená politika komplikuje snahy o energetickou bezpečnost

Chybná sázka Evropy na boj proti změnám klimatu nám nyní zkomplikuje a prodraží úsilí o energetickou bezpečnost a soběstačnost.

To je nefér: proč mají chudí afričtí zemědělci, kteří ke klimatické změně prakticky nijak nepřispěli, tolik trpět? Pokud bohatá část světa umožní, aby globální oteplení zpustošilo už tak křehké země, nevyhnutelně za to zaplatí nedostatkem potravin a vlnami uprchlíků.

A konečně, poté, co si politici přiznají, že se planeta nebezpečně ohřeje, musejí začít uvažovat o radikálnějších metodách jejího ochlazení. Zvýšenou pozornost si zaslouží technologie, které dokážou oxid uhličitý odčerpávat z atmosféry, byť jsou stále ještě v plenkách. A totéž platí pro „sluneční geoinženýrství“, které blokuje sluneční záření.

Na obojí se dnes klimatičtí aktivisté dívají s nedůvěrou, první považují za falešné sliby a druhé za děsivou hrozbu. Sluneční geoinženýrství vyvolává oprávněné obavy. Může být nebezpečné a jen velmi těžko zvladatelné. Ale totéž platí i o přehřáté planetě. Hodnostáři v Egyptě by si to měli uvědomit.

Překročení 1,5stupňového cíle neznamená zkázu Země. Je to však rozsudek smrti pro některé lidi, životní styly, ekosystémy, a dokonce i celé státy. Dopustit to a ani se nezamyslet nad tím, jak by se dal svět nasměrovat k lepšímu osudu, by znamenalo podepsat mnoho dalších rozsudků smrti.

Ekolog Lomborg varuje před hysterií. Začněme počítat, radí v knize Falešný poplach

Když chcete omezovat emise a bránit tak globálnímu oteplování, musíte si také uvědomit, co vás to bude stát. Tak by se ve zkratce dala charakterizovat hlavní myšlenka poslední knihy známého dánského statistika a kritika klimatických alarmistů Bjørna Lomborga.