Vybrané články
z týdeníku The Economist

Satelitní matrjošky

Na oběžné dráze se schyluje k novým zbrojním závodům.

Satelitní matrjošky
ilustrace Vojtěch Velický

„Úplně jako matrjoška,“ prohlásil v únoru na adresu ruského satelitu Kosmos 2542 šéf nově ustavených amerických Vesmírných sil, generál John Raymond. Jedenáct dní po svém vypuštění v listopadu loňského roku vyvrhla ruská družice jiný satelit nazvaný Kosmos 2543. A poté, 15. července, Kosmos 2543 vyplivl další objekt, jenž bleskově zmizel v prázdnotě. 

Podle Rusů šlo pouze o „malou raketu“, která měla zkontrolovat další satelity. Američané tvrdí, že to je nesmysl, že to byla střela. Podle amerického náměstka ministra zahraničí Christophera Forda tím chtělo Rusko demonstrovat, že dokáže zničit satelity jiných států. 

Zásah – rozmetaná

Protisatelitní zbraně nejsou nic nového. Za studené války vyvinuly Sovětský svaz i Spojené státy několik způsobů, jak si navzájem satelity odpálit, zdemolovat, oslnit, a dokonce na ně zaútočit i atomovou zbraní. Obě země provedly celkově víc než dvě desítky antisatelitních testů. Deset z nich bylo „kinetických“ a střela během nich fyzicky zasáhla cíl.

S novými soupeři a novými technologiemi se antisatelitní boj dostal opět na pořad dne. Čína provedla v posledních patnácti letech deset testů včetně jednoho kinetického v roce 2007, který po sobě zanechal pořádnou hromadu kosmického smetí. Indie si připsala první kinetický test v roce 2019. Amerika, Rusko i Čína navádějí své satelity velice blízko k družicím ostatních – mnohdy až provokativně blízko. Testují se nové způsoby útočení včetně použití laserů a kybernetických útoků. Přičemž právo ani obecný úzus nenabízejí moc způsobů, jak nový závod ve zbrojení zbrzdit.

Rizika s ním spjatá znepokojila několik skupin diplomatů a právníků natolik, že se nyní snaží situaci změnit a přijít na to, jak by mohli zákony, jimiž se řídí pozemní boje, rozšířit na oběžnou dráhu.

Musejí se přitom vypořádat s několik ožehavými aspekty, ve kterých se vesmírná válka od té pozemské liší. U některých satelitů – například u americké GPS navigace – je velmi nejasné, zda se jedná o vojenské, či civilní zařízení. V posledních deseti letech umístily americké ozbrojené síly svá zařízení do trojice komerčních satelitů a chystají se umístit další do japonských navigačních systémů. Pochopitelně ne zadarmo. 

Otázkou také je, co je vlastně možné považovat za útok. Podle právníka Michaela Schmitta a profesora Kierana Tinklera z americké Naval War College není zřejmé, zda je rušení civilního satelitu možné pokládat za nedodržení obecně platného zákazu útočení na civilní objekty. Odpálení vojenského satelitu by mohlo – ale nemuselo – být považované za nevybíravý (a tudíž nezákonný) útok v závislosti na tom, zda by bylo možné jej vyřadit z činnosti jiným způsobem a kolik kosmického smetí by po sobě zanechal.

Zamořená orbita

Vesmírnou a pozemskou válku od sebe pravděpodobně nejvíc odlišuje to, jak dlouho mohou trvat její následky. Například většina orbitálního smetí, které vzniklo po čínském testu v roce 2007, se bude ve vesmíru vznášet ještě na přelomu dalšího století. Čím víc odpadu, tím větší je pravděpodobnost jeho náhodné srážky s jinými satelity, které se následně změní v další smetí. Dostatečně velké množství orbitálního smetí by mohlo vést k řetězové reakci známé jako Kesslerův syndrom, jež by způsobila, že nebude celá desetiletí možné využívat celé pásy vesmíru na nižších oběžných drahách kolem Země.

Na žádnou z předchozích otázek zatím neexistují všeobecně přijímané odpovědi. Kosmická smlouva z roku 1967 stanovuje, že se státy musejí o činech, jež „mohou potenciálně vést ke škodlivému narušení“, vzájemně poradit, nicméně toto pravidlo se dodržuje jen výjimečně. Většina zemí přistoupila na to, že by se ve válečném stavu aplikovaly, stejně jako je tomu v případě pozemních bojů, existující zákony známé jako mezinárodní humanitární právo. Amerika to potvrdila ve své doktríně Vesmírné síly, kterou zveřejnila letos 10. srpna. 

Mezinárodní humanitární právo je založeno na takových principech, jako je rozlišování (bojovníků a civilistů) a proporcionalita (mezi újmou pro civilisty a vojenskou výhodou). Jak je však možné aplikovat takové myšlenky na místě, kde se nachází jen hrstka lidí, není vždy zřejmé. V jiných oblastech válečnictví, jako jsou například námořní konflikty, stanoví právní příručky, co je a co není přípustné. Právníci se v současné době pokoušejí vytvořit to samé i pro vesmír. Průkopníkem by mohl být Manuál mezinárodního práva aplikovatelného pro vojenské užití v meziplanetárním prostoru (MILAMOS) sestavený montrealskou McGill University, případně by mohl fungovat manuál Woomera z University of Adelaide. Autoři v obou případech doufají, že své dokumenty zveřejní už příští rok.

Definujte zbraň

Ředitel Projektu Woomera Hitoshi Nasu říká, že velké země mají ve válečném stavu možná až překvapivě upřímný zájem na dodržování mezinárodního práva – už jen proto, aby svým protivníkům neposkytovaly výmluvy k porušování pravidel. Nejošidnější a zároveň nejnaléhavější otázkou, kterou je podle Nasua zapotřebí vyřešit, je každodenní fungování v době míru. Tím je totiž v prvé řadě možné předcházet případným konfliktům.

Rusko a Čína by uvítaly formální dohodu zakazující ve vesmíru veškeré zbraně. Obě země chtějí zabránit Americe v rozmístění protiraketových systémů ve vesmíru, které by mohly ohrožovat jejich vlastní nukleární síly. Amerika a její spojenci to odmítají. Tvrdí, že vesmírnou zbraň nelze definovat – cokoliv, co se řízeně pohybuje po oběžné dráze, může posloužit jako zbraň – a podvádění by bylo příliš snadné.

Evropská unie místo toho navrhla dobrovolná pravidla chování. Podle Daniela Porrase ze Secure World Foundation by řada nezápadních zemí upřednostnila závaznou dohodu. Přestože většina z nich nepatří k vesmírným mocnostem, v budoucnu se tato situace nejspíš změní, a proto je důležité mít je na palubě. Británie do konce tohoto měsíce zveřejní koncept rezoluce OSN, která se bude snažit zjistit, jaké panují ohledně chování ve vesmíru názory, přičemž výsledky by měl generální tajemník OSN dostat na stůl příští rok.

V OSN se také pravidelně schází skupina odborníků, která se prozatím neúspěšně snaží dospět k nějakému řešení. Amerika s Ruskem vedly 27. července ve Vídni třináctihodinovou „debatu o vesmírné bezpečnosti“, poprvé po sedmi letech. Výsledkem byla srdečná slova, jež s největší pravděpodobností nevyústí v nové dohody – obzvláště když existující kontrola zbraní kolabuje.

Na oběžné dráze se zatím problém stává čím dál naléhavějším. V lednu si Američané stěžovali, že Kosmosy 2542 a 2543 sledují „neobvyklým a znepokojivým“ způsobem jejich špionážní družici (i americké satelity v minulosti také doprovázely cizí družice). Se zahušťováním vesmíru napětí jen poroste, takže diplomaté s právníky mají o zábavu postaráno.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Jak Babiš bohatne na koronaviru
  • Život po Pentě
Objednat nyní