Salám mocnější kladiva

S jídlem roste chuť a o moci to platí dvojnásob. Co se ještě včera jevilo jako fatální prohřešek proti principu demokracie, je dnes běžná rutina.

Salám mocnější kladiva
Když na to šli přímo, narazili. Tak vláda okrajuje moc Parlamentu postupně a po troškách. | Profimedia.cz

Na konci března prosákla do médií zpráva o tom, jak ministr obrany přišel s nápadem, aby vláda a premiér v budoucnu získali pravomoc řídit v době krize zemi bez parlamentu. V předkládací zprávě se tehdy psalo, „že v neodkladných situacích, za nichž by se nemohl/nestihl sejít Parlament České republiky, by mohl být vyhlášen stav ohrožení státu: vládou na návrh předsedy vlády, přičemž Parlament České republiky by toto rozhodnutí při nejbližší příležitosti potvrdil nebo zrušil; v případě okolností opravňujících k vyhlášení stavu ohrožení státu by v neodkladné situaci tento stav mohl vyhlásit také předseda vlády, přičemž vláda by jeho rozhodnutí musela do 48 hodin schválit a Parlament České republiky by jej potvrdil nebo zrušil s konečnou platností na nejbližší schůzi“. Docela silná káva, protože v praxi by to znamenalo, že by premiér sám rozhodoval o vyhlášení stavu ohrožení, který vládu opravňuje k mimořádným opatřením, jež už nyní důvěrně známe. 

Reakce premiéra Babiše byla tehdy jednoznačná. Prohlásil, že o tom nevěděl, absolutně s tím nesouhlasí a už to zastavil. A ještě dodal, že „tohle se kolegům fakt nepovedlo“. Následně, vcelku podle očekávání, protože všichni dobře víme, že žádný z ministrů ANO nekoná ani v méně důležitých otázkách bez souhlasu svého šéfa, vyšlo najevo, že Babiš o této věci dobře věděl. A že to samozřejmě byla vláda, resp. premiérem vedená Bezpečnostní rada státu, která už na začátku března, v zásadě před vypuknutím samotné pandemie u nás, ministru Metnarovi uložila, aby tento materiál vypracoval a předložil.

Sám premiér se tehdy ocitl v situaci, která nápadně připomíná známou charakteristiku z Mňačkova skvělého díla Jak chutná moc: „Jistěže se v průběhu let sám přesvědčil, že nejeden jeho škrt pera přinesl namísto zlepšení katastrofu. Ale vždy byli na vině jiní. Chtěli mu podkopat pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, úmyslně mu předkládali k podpisu falešné dokumenty. Nakonec se už se bál rozhodnout o čemkoli.“ 

A tak se zřejmě v hlavách Babišových poradců začal rodit jiný plán. Zákeřný a nebezpečný, a přitom tak jednoduchý a osvědčený. Namísto kladiva napříště použít starou dobrou salámovou metodu. 

Jak obcházet parlament II. 

Vzpomínáte si, jak v dubnu, tedy před pár měsíci, brojili zástupci rodičů a některých škol proti dočasnému zrušení dvou termínů přijímacích zkoušek na střední školy? Tehdy šlo o reakci na návrh novely školského zákona. Ta vyvolala i velké diskuse v obou komorách parlamentu. Nakonec prošla a přijímačky se opravdu konaly pouze v jednom termínu. 

Před pár dny prošla ve zkráceném režimu v obou komorách parlamentu i přes prezidenta další novela téhož zákona. Krom jiného zavádí režim, v němž napříště o takovém i jiných podobných zásadních opatřeních, jako jsou přijímačky, již nebudou rozhodovat zákonodárci, nýbrž výhradně sám ministr školství. Tato část novely prošla prakticky bez povšimnutí odborné veřejnosti, ale i – až na čestné výjimky např. poslance Martina Baxy – samotných zákonodárců. 

Ukázalo se, že sázka na salámovou metodu funguje. A všichni si pomalu zvykáme. Opozice na to, že boj za tak na první pohled malicherné věci, jako jsou ústavní principy, v této politické konfiguraci – a za stávajících společenských nálad, které preferují rádobybezpečnost před svobodami – je vlastně marný. Veřejnost si zvyklá na pomalou, ale jistou normalizaci poměrů, velká část ji dokonce vřele vítá. Ale vláda si zvyká na to, jak nesnesitelně lehce jí prochází krájení pomyslných koleček salámu. 

Nebo je to jinak? 

Nabízí se ovšem ještě jiná možnost. Kacířská myšlenka, že celé to krájení koleček salámu a utahování šroubů nikdo nepromyslel a neřídí. Že jde jen o souhru okolností, důkaz toho, že se tu opravdu nevládne a že to celé jede samospádem. A teď, milí čtenáři, která z těch dvou možností je vlastně horší?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Kdo se bojí Bujnocha
  • Dáme jídlo. A pak snad i vyděláme
Objednat nyní