S okurkou ve štítu

Spreewaldské okurky, symbol ostalgie z filmu Good bye, Lenin!, stále s příchutí NDR.

S okurkou ve štítu
Německý Spreewald je okurkovým rájem. Čerstvé, ale především nakládané okurky všech druhů, velikostí a chutí tu koupíte na každém rohu. | Profimedia.cz

Milovníci okurek jistě zpozorní, když se řekne Spreewald. Romantická část historické Lužice, která se nachází zhruba na polovině cesty z Drážďan do Berlína, je opravdu okurkovým rájem. Čerstvé, ale především nakládané okurky všech druhů, velikostí a chutí tu nejen koupíte na každém rohu, nýbrž také najdete na herních prvcích dětských hřišť i nejrůznějších kýčovitých suvenýrech. Okurky tu mají dokonce svou cyklostezku a muzeum. 

…a s DDR v duši

Na mnoha sklenicích s nakládačkami se na vás bude culit připomínka časů nedávno minulých – nápis „nach original DDR-Rezeptur“ a znak bývalé NDR (pro mladší čtenáře: kladivo a kružítko v rudém poli ověnčené obilným snopkem jako symbolem jednoty dělnické třídy, rolnictva a pracující inteligence). Nejde jen o recesi nebo marketing, byť je znát, že místní turistický ruch na nostalgické vlně opravdu jede. 

Nostalgickým náladám tu totiž zjevně podléhá i velká část místních, kteří vysoce nadprůměrně volí postkomunistickou Die Linke a nově i Alternativu pro Německo. Tedy populistické strany, jejichž volba je v prvé řadě vyjádřením protestu vůči „západnímu“ establishmentu. Jde samozřejmě o paradox, protože to byly především spolkové vlády vedené CDU, respektive SPD, které dokázaly – díky solidaritě západních Němců – neuvěřitelným způsobem sanovat a povznést turisticky atraktivní, ale jinak vcelku málo hospodářsky rozvinutý region. Je ovšem pravdou, že nikdy nevyřešily problém Wessis a Ossis, tedy Němců první a druhé kategorie co do příjmů i společenského postavení. Spolu s krachem řady místních firem, nezaměstnaností i citlivě vnímanou imigrací tak sílí odcizení významné části společnosti, zejména lidí starších, kteří – navzdory stále západnějším důchodům – přicházejí o své „jistoty“. Je to fenomén důvěrně známý z mnoha dalších zemí bývalého východního bloku. 

Češi v Braniborsku

Horalové si možná odplivnou, když uslyší o zdejší nadmořské výšce 50 až 70 metrů nad mořem. Všudypřítomná voda, lesy, vítr a pasoucí se stáda tu však pročišťují a okořeňují vzduch natolik, že máte pocit, jako byste byli někde v Alpách. Jen ta panoramata masivů tu chybějí. Místo nich tu spatříte krajinu protkanou přirozenými i umělými vodními toky, kanály, strouhami, rybníky, jezírky i tůňkami. Převážně listnaté a borové lesy dobře odolávají kůrovci. To sem vábí miliony turistů a letos v době covidu ještě o něco více. 

Spreewald, neboli Blata, nesou významné slovanské stopy. První z nich je spojena s malým národem Lužických Srbů, kteří osídlili historické území Lužice již v době stěhování národů. Nejprve si drželi samostatnost, ale už od 10. století byli součástí větších státních útvarů, zejména německých. Po dvě staletí, konkrétně do roku 1635, však přináleželi i k Zemím koruny české. Historie národa a jím obývaného území je díky okolnímu germánskému světu velmi spletitá a pohnutá. Území bylo mnohokrát různě děleno, Srbové odnárodňováni.

Odkaz na společnou historii i moderní panslavismus způsobily, že právě Češi byli zastánci národnostních práv Lužických Srbů. Ne náhodou část jejich politické reprezentace žádala po první světové válce připojení Lužice k Československu. Něco podobného se pak opakovalo i po druhé světové válce. Dnes je Lužických Srbů již jen hrstka – několik desítek tisíc. Nejvíce je tak připomínají dvojjazyčné názvy měst, vesniček, řek i turistických cílů. Vazby na Česko tu každopádně zůstávají a čeští turisté jsou velmi vítáni. Láká je sem i fakt, že většina informací, včetně ovládání bankomatů, je k dispozici i v češtině.  

Když už jsme u těch historických vazeb, je velmi poučné se z lužických Blat vracet přes jiné staré české území – Slezsko, ležící dnes v Polsku. Při průjezdu polských Sudet zvlášť dobře vynikne, jak velké štěstí měli východní Němci, že měli svého bohatého západního strýčka. Místní autostráda A4 pamatující Hitlera je opravdu a doslova Highway to Hell. To samé, bohužel, platí i pro mnohá městečka v její blízkosti, která nespasí dokonce ani památky pod ochranou UNESCO.   

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání na krátkou práci
Objednat nyní