Rychlí mužové v alejích a vstupenky na popravu

Nechci v v úvodníku týdeníku Hrot napodobovat vzývání matky země a otce slunce, od toho jsou jiní kofři, nicméně slunovrat je za námi a já si v novém čísle našeho týdeníku labužnicky pročítám esej o tom, jak se změnilo pojetí času.

Každý ho vnímal jinak, z vynálezu železnice byl takový Hans Christian Andersen nadšen, jak ve vagonu sviští s větrem o závod, naopak Johann Goethe hořekoval, že opájení se vůní švestek je díky cestování ve vlaku totam. Ve století páry možná, ale subtilní vůně najde ten, kdo umí hledat, vždycky – jako jeden můj známý, který zrovna tento čas zbožňuje, neboť kdy jindy se může přivést do stavu blízkého nirváně pomalounkou jízdou v kabrioletu nočními alejemi, když jsou lípy v plném květu. Tam a zase zpátky, dokud nepadne chlad.

Ne všechno je libé k čichu, ale i o tom je třeba v Hrotu psát. Čas dovede plavat jak sumec v aspiku, alespoň v případě těch, kteří tvrdí, že včera bylo pozdě. Jsou to více než tři měsíce, kdy se Smartwings, držící kdysi slavnou „národní“ značku ČSA, začaly dožadovat státní pomoci a počínaly si přitom velice hřmotně, včetně placení inzerátů. Vyrojilo se mnoho otázek.