Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Ruské elity už mají Putina dost. Přestal pro ně být zárukou přežití
Válkou a směřováním země do izolace začal Vladimir Putin ohrožovat stabilitu a bezpečí ruských politicko-ekonomických elit. Chtějí-li si udržet moc, musí ho nahradit.
„Co bude dál? Je život po Putinovi? Jak odejde a kdo ho nahradí?“ Takové otázky poslední dobou tíží ruské elity, byrokraty a byznysmeny, když sledují, jak ukrajinská armáda postupuje, nadaní lidé prchají z Ruska a Západ se odmítá podvolit Putinovu energetickému a jadernému vydírání. „V moskevských restauracích a kuchyních se teď hodně spílá a láteří,“ říká příslušník ruské elity. „Všichni pochopili, že to Putin zvoral a prohrává.“
Neznamená to, že by se Vladimir Putin chystal odstoupit, schylovalo se k jeho svržení ani že by plánoval odpálit jadernou zbraň. Znamená to, že lidé, kteří Rusko řídí a vlastní tam majetek, ztrácejí důvěru ve svého prezidenta.
Ruský politický systém patrně vstupuje do nejturbulentnějšího období postsovětské éry. A západním vládám začíná dělat starosti, že se Rusku přestává dát vládnout.
„Za celých 23 let své vlády se Vladimir Putin neocitl v takové situaci,“ říká ruský politický analytik Kirill Rogov. Kdykoli v minulosti čelil obtížné situaci, jako když se v roce 2000 potopila ponorka Kursk a zahynulo všech 118 členů posádky nebo když při děsivém beslanském školním masakru zahynulo 333 lidí, dokázal svalit odpovědnost na někoho jiného a zachovat si image silného vůdce. „Teď plánuje a provádí operace, které očividně selhávají.“
Alkoholismus na vzestupu
Invaze na Ukrajinu přichystala 24. února ruskému establishmentu šok, téměř všichni žili v domnění, že Putin nebude riskovat regulérní válku. Ale kombinace prvotních – byť nevelkých – vojenských úspěchů, skutečnosti, že se ruská ekonomika nezhroutila, a raných pokusů o mírová jednání většinu ukolébala. (Zjevně pomáhalo i vydatné pití; došlo to tak daleko, že si Putin na veřejnosti stěžoval na nárůst alkoholismu v zemi.) Někteří členové ruských elit dokonce sami sebe přesvědčili, že Putin nemůže prohrát.
Tento názor rozmetala Putinova „částečná“ mobilizace. Ukázala, že se jeho „speciální vojenská operace“ zadrhává; odvody většího počtu záložníků znamenaly, že zemi zatahuje hlouběji do konfliktu. A masivní exodus a rozšířená snaha vyhnout se odvodu dokázaly, že se mu zatím ani nedaří prezentovat vojenské dobrodružství na Ukrajině jako novou „Velkou vlasteneckou válku“.
Mobilizace porušila základní předpoklad souhlasu ruské veřejnosti s válkou: že nebude vyžadována její aktivní účast. Starosta Moskvy, nejbohatšího ruského města, kde docházelo k přepadávání mužů na ulicích a násilnému verbování, považoval 17. října za nutné vyhlásit, že odvody skončily. Ostatní regiony, které nemají tak silnou vyjednávací pozici, budou muset výpadek Moskvy nahradit.
Scénáře porážky
Putin nemůže svou válku vyhrát, protože od samého začátku neměl jasný cíl. Po všech těch ztrátách ji však ani nemůže bez velké potupy ukončit. A i kdyby se na Ukrajině přestalo střílet, návrat k mírumilovnému předválečnému životu je za jeho výbojného prezidentství v podstatě nemožný. Na ruskou ekonomiku už navíc začínají doléhat sankce a exodus nejkvalifikovanějších a nejvzdělanějších pracovníků; spotřebitelská důvěra se propadá.
Když 30. září Putin dlouze spílal Západu, aby pak oznámil formální anexi čtyř ukrajinských provincií, které Rusové ve skutečnosti neovládají, působilo to tak absurdně, že to podrývalo jeho auru síly i v samotném Rusku. Politická analytička Taťána Stanovajová říká: „Do září ruské elity Putina pragmaticky podporovaly… Ale od té doby to došlo tak daleko, že si teď nejspíš budou muset vybrat z různých scénářů porážky.“
Vojenská porážka by vedla k pádu režimu se všemi souvisejícími riziky pro ty, kdo jej podporovali. Putinova agresivita „vyvolává otázku, zda jsou ruské elity ochotny při něm stát až do trpkého konce, zvlášť když čím dál častěji hrozí použitím jaderných zbraní,“ říká Stanovajová. Putin přestal být vnímán jako základ stability a stal se naopak zdrojem nestability, nebezpečí. Minulý týden uprchla z Ruska Putinova kmotřenka Xenija Sobčaková, údajně jí hrozilo zatčení, což naznačuje, že se elita začíná mezi sebou požírat.
Politický analytik Abbas Galjamov, jenž působil nějaký čas v Kremlu, tvrdí, že příslušníci ruské elity, kteří vždy věřili v Putinovu schopnost udržet režim (a s ním i je samotné), v nejbližších týdnech a měsících pochopí, že režim – a vlastní životy – musejí zachránit sami. To podle něj zintenzivní hledání možného Putinova nástupce v systému.
Na Galjamovově seznamu potenciálních kandidátů figuruje Dmitrij Patrušev, syn Nikolaje Patruševa, jenž vede Bezpečnostní radu a je jedním hlavních ideologů režimu. Patrušev mladší býval ministrem. Sice je to rodina, ale díky svému mládí by mohl být vnímán jako nová tvář. Mezi známější jména patří zástupce šéfa prezidentské kanceláře Sergej Kirijenko, moskevský starosta Sobjanin a také Michail Mišustin, současný premiér, jenž by se mohl spojit s částí bezpečnostního aparátu a sehrát roli umírněného vyjednavače se Západem.
Naivní představy
Vězněný ruský opoziční vůdce Alexej Navalnyj však nedávno v článku pro Washington Post varoval, že naděje, že by „nahrazení Putina jiným členem jeho elity zásadním způsobem změnilo pohled na válku, a zvlášť na válku o ‚dědictví SSSR‘, je přinejmenším naivní“.
Jedinou šancí, jak zastavit nekonečný koloběh imperiálního nacionalismu, říká Navalnyj, je, že se Rusko změní v decentralizovaný stát a parlamentní republiku.
Navalnyj se patrně obracel k ruským elitám, když dodal, že parlamentní demokracie je racionální a žádoucí volbou i pro mnoho politických frakcí okolo Putina. „Dává jim možnost udržet si vliv a bojovat o moc, aniž by se zároveň musely bát, že je zničí nějaká agresivnější skupina.“
Taková „agresivnější skupina“ už se začala rýsovat. Její součástí jsou Jevgenij Prigožin, bývalý zločinec známý jako „Putinův šéfkuchař“, jenž řídí žoldáky z takzvané Wagnerovy skupiny, a čečenský boss Ramzan Kadyrov, který má rovněž vlastní soukromou armádu. Oba zřejmě pojí s Putinem osobní loajalita. Politoložka Jekatěrina Schulmannová přirovnává Prigožinovy muže k opričníkům – příslušníkům zvláštních vojenských oddílů cara Ivana Hrozného –, kteří uvrhli zemi do chaosu.
Ruský diktátor chce udělat z Ukrajiny rozpadlý, nefunkční stát. Ve skutečnosti jej však dělá z Ruska.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
