Vybrané články
z týdeníku The Economist

Ruská studená sprcha

Appeasement Ruska je chyba, Evropská unie si musí uvědomit, jaký její východní soused skutečně je.

Ruská studená sprcha
Josep Borell (vlevo) a Sergej Lavrov | Profimedia.cz

Když historik Robert Conquest připravoval nové vydání knihy „Velký teror“, zásadní práce o Stalinových zločinech, požádal ho nakladatel, aby navrhl nový název. Původní kniha líčila hrůzy sovětského režimu v době, kdy je ještě mnoho lidí omlouvalo. V době vydání nové verze knihy čerstvě otevřené archivy Conquestova slova potvrdily. Conquestův přítel, spisovatel Kingsley Amis, proto navrhl výstižný název: „Já vám to říkal, pitomci pitomí.“

Když se dnes vypravíte do východní části Evropy, rychle narazíte na velmi podobné pocity v souvislosti s Ruskem. Polsko a Baltské státy varovaly šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella, aby po zatčení předního ruského opozičního politika Alexeje Navalného raději do Moskvy nejezdil. Měly pravdu. Borrell se tam znemožnil. Na společné tiskové konferenci s ruským ministrem zahraničí si musel vyslechnout, jak Sergej Lavrov označuje Evropskou unii za „nespolehlivého partnera“. Jenom stál a bezmocně poslouchal. Lavrov se vysmál evropskému pokrytectví – mluvil o tom, jak se španělské úřady vypořádaly s katalánskými politiky, protože dobře věděl, že samotný Borrell je zapřisáhlým odpůrcem nezávislosti Katalánska.

Borrell se potom nezmohl ani na to, aby požadoval návštěvu Navalného ve vězení. A aby toho nebylo málo, při oné tiskové konferenci se do médií dostaly zprávy, že ruská vláda vypověděla ze země diplomaty z Německa, Polska a Švédska – za účast na demonstracích na podporu Navalného. Východoevropští diplomaté byli zdvořilejší než Amis, ale jejich vzkaz zněl stejně.

Velcí kluci hrají na sebe

Vztahy s Ruskem jsou momentálně nejpalčivějším problémem evropské zahraniční politiky. A je to také záležitost, na niž se názory unijních států nejvíc rozcházejí. Jestliže v EU nepanuje vždy shoda na tom, jak přistupovat k Číně a jak úzce spolupracovat s Amerikou, když dojde na Rusko, je Unie zoufale rozpolcená. Rusko může být potenciální, či dokonce nezbytný spojenec, obchodní příležitost, nebo existenční hrozba, záleží jen na tom, jestli se na Moskvu díváte z Paříže, Berlína, nebo Varšavy. Vize jednotné evropské zahraniční politiky kulhá i při nejlepší vůli, ale v této oblasti je to obzvlášť patrné. „Každý ví, že velcí kluci hrají ve všem podstatném na sebe,“ říká Radek Sikorski, polský europoslanec a bývalý ministr zahraničí. A Rusko patří k tomu nejpodstatnějšímu.

Holubičí postoje vycházejí z pragmatismu, pesimismu a cynismu. Francie připisuje svou vstřícnou strategii kultuře a geografii – Rusko je moc velké na to, aby se sekýrovalo, a moc blízko, aby se dalo ignorovat. Francouzi proto zdůrazňují trpělivost a zapojení, tedy taktiku, kterou kritici shrnují jako „nicnedělání“. Když přijde na Rusko, hovoří francouzský prezident Emmanuel Macron v horizontu desítek let a pochybuje o tom, že by tvrdší postup mohl přinést něco dobrého. Taková slova mohou znít moudře z úst kariérního diplomata, ale dvakrát neuklidní, když je slyšíme od šéfa jediné evropské mocnosti, která disponuje „tvrdou mocí“.

V Německu vítězí ekonomika nad geopolitikou. Plynovod Nord Stream 2, který po dně Baltského moře spojuje Rusko s Německem, prokazatelně podkopává unijní snahu zbavit se energetické závislosti na Rusku, ale německá vláda jej stále podporuje. (Vůbec nepomáhá ani fakt, že projektu šéfuje bývalý německý kancléř Gerhard Schröder.) Angela Merkelová mnohé kritiky překvapila, když zorganizovala – a dodržela – protiruské sankce kvůli válce na Ukrajině. Brzy však odejde z úřadu. Nový šéf CDU Armin Laschet je podstatně krotší.

S názorem Němců nehnuly dokonce ani přímé útoky, jako když se v roce 2015 ruští hackeři nabourali do počítačů v Bundestagu. Špatnou zprávou pro východoevropské jestřáby je, že Francouzi a Němci v tom nejsou osamocení. Stejně měkký postoj zaujímají vůči Rusku i ostatní velké státy – Španělsko a Itálie.

Všechny tyto přístupy vycházejí z předpokladu, že toho EU s Ruskem mnoho nezmůže. Unie však zapomíná na svou sílu. Je uskupením se 450 miliony obyvatel a s HDP devětkrát vyšším, než má Rusko; ostatně celá ruská ekonomika je jen o málo větší než ta španělská a menší než italská. Dohromady utrácejí evropské země za obranu skoro třikrát tolik co Rusko. Jen Francie a Německo mají dohromady o dvě třetiny vyšší obranný rozpočet. Ale když dojde na jednání s Ruskem, chová se EU jako prosebník.

Na druhou stranu si Rusové vynahrazují relativní nedostatek prostředků motivací: Ruský troll dělá Evropě problémy od Sahelu po Bělorusko. Evropské vlády mají dostatek nástrojů, aby zaujaly vůči Rusku tvrdší postoj, sankcemi počínaje a zrušením Nord Streamu 2 konče. Chybí jim jenom vůle je použít. Belgická europoslankyně Assita Kanková to shrnula v dotazu na Josepa Borrella: „Dónde están los cojones de la ue?“

Proč holubice pláčou

Borrellova nešťastná moskevská výprava završila období, během něhož už se ruské gangsterství nedalo přehlížet. Celkem donedávna se dalo tvrdit, že je Moskva otevřená konstruktivním vztahům s Evropou. Teď už ne. Sankce vyžadují jednomyslnou podporu všech států, což je ošemetné, a to i s novou unijní legislativou, jež usnadňuje trestání aktérů, kteří porušují lidská práva. Taková opatření jsou však dnes po posledních krocích Ruska mnohem pravděpodobnější. „Rusko je obvykle samo sobě tím nejhorším nepřítelem,“ říká jeden z východoevropských představitelů.

To staví evropské holubice do bezvýchodné situace. Jejich vize lepších vztahů s Ruskem a spolupráce například na boji s klimatickou změnou zní lákavě. V jejich světě by se Rusko mohlo stát spořádaným členem G8. Takové Rusko bohužel neexistuje. Evropské mocnosti mají před sebou vládu, která se snaží vraždit své odpůrce, vyvolává války a napadá počítačové systémy sousedů. Je to země, která vědomě upřednostňuje konfrontaci před partnerstvím, a EU – na úrovni vlád členských zemí i bruselských institucí – si to musí uvědomit.

Skutečné Rusko se spíš podobá tomu, jak je líčí východoevropské státy, než vlídnému obrazu, který si vybájily ty západoevropské. Nikdo nemůže Macrona nutit, aby se vzdal naděje, že se z Ruska jednou stane partner Evropy. Stejně tak nikdo nemůže nutit německé politiky, aby vyměnili krátkodobou ekonomickou ztrátu za dlouhodobější geopolitický zisk. Ale nemůžou tvrdit, že jim to nikdo neříkal.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní