Rozpustit a vypustit

Šéf VZP Kabátek si vysloužil výzvu ministra zdravotnictví Blatného k abdikaci za to, že se nechal naočkovat nedostatkovou vakcínou stejně jako ministerská náměstkyně nebo celý SÚKL i s příbuznými. Fajn.

Kabátkovi není osmdesát ani není lékařem na covidovém oddělení. Ale to není ani Blatnému, který naočkován je. Stejně jako pouze 66letý premiér Babiš či o deset let starší, ale sítem stále propadávající prezident Zeman, který se hezky položil v ÚVN, nechal se píchnout a zamudroval, jak má ve zvyku, ale nikdo se ho na nárok na očkování neptal.

Celé tohle pokrytectví pobuřující veřejnost má jeden kořen, z něhož vyrůstá většina problémů a nefunkčností státu nejen v případě boje s koronavirem. Tím kořenem všeho zlého je nefunkčnost státních institucí. Můžeme si ulevovat nadávkami na Babiše, ministry a ministryně, ale lze se oprávněně obávat, že velká část problémů by převálcovala i kohokoli jiného na jejich místech. To přitom nemá být jejich obhajoba, protože za paralýzu státního aparátu nesou právě oni rozhodující vinu.

Kdo má právo být naočkován a jak se má dělat pořadník, jak se to bude řídit v případě nedostatku vakcín nebo naopak nezájmu o očkování, nemá po večerech pod lampičkou řešit ministr zdravotnictví, ale odborný aparát ministerstva a jím přizvaní experti. Jak to probíhalo reálně v chaosu a na koleně, jsme sledovali v médiích před svátky. A že to skončilo kolapsem registračního systému, pak nikoho nepřekvapilo. A nikoho ani nepřekvapuje, že přednost při očkování se řídí věkem, a nikoli rizikovostí pacienta podle dat ze zdravotní dokumentace. A očkují se i lidé, kteří covid prodělali, a jsou tak vlastně už naočkovaní.

Co je na téhle zpackané kampani také překvapivého v zemi, kde stát neumí udělat ani funkční e-shop na dálniční známky a politici se diví, že vlastně omylem zdanili studenty, které nuceně nasadili na výpomoc v nemocnicích. O systémech pomoci firmám, kdy projít administrativou je obtížnější než si potřebné peníze vydělat sběrem kovového odpadu, nemluvě. O tom, že kvalita institucí je v Česku na úrovni střední Afriky, se můžeme dočíst už hezkých pár let při každém vydání téměř jakéhokoli žebříčku konkurenceschopnosti a zdaleka nejde jen o stavební řízení.

Proč to tak je? Protože na úřadě je to stejně jako v každé firmě především o lidech. Jejich výběru, motivaci penězi i kariérním postupu odvozeném od pracovních výsledků. Na úřadech to vždy a všude vypadá jako v britském seriálu Ano, pane ministře, o němž kdysi premiér Nečas pravil, že nejde o komedii, ale hraný dokument. V Česku však po nástupu první vlády ANO a ČSSD došlo k neblahému přijetí služebního zákona, který zabetonoval personální obsazení, a stále rostoucí tabulkové platy zvýšily motivaci radši nic nedělat, protože pak nic nezkazíte a dostanete se o židli a třídu výše. Riziko nějakých personálních auditů zmizelo a s ním i jakákoli vůle k produktivní aktivitě. Zakázány byly také smluvní platy, takže dnes se IT odborníci za státní mzdu rekrutují z těch, které nikdo jiný nechce.

Jakákoli nová vláda proto musí provést zásadní reformu státní správy, protože jak už nyní vidíme, jde o lidské životy. Jejím základem nevyhnutelně musí být zrušení služebního zákona i přes očekávatelný odpor EK a rozmetání platových tabulek na kusy.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní