Rozpuštění a opuštění

Projekty Klause mladšího a Mináře skončily neúspěchem. Jen jeden si zaslouží posměch

Škodolibý pozorovatel českého politického dění měl minulý týden hned dva důvody k radosti. Nejprve oznámil rezignaci Václav Klaus mladší, který opustil své souputníky z hnutí Trikolóra. Krátce nato rozpustil své ještě mladší hnutí Lidé PRO jeho zakladatel Mikuláš Minář. Oba příběhy jsou přesto velmi rozdílné. Mináře čekalo po úspěšných demonstracích Milionu chvilek kruté vystřízlivění. Došlo na slova skeptiků, kteří poukazovali na malé šance nového hnutí a přirovnávali je kvůli programové rozplizlosti k ANO pro vysokoškolsky vzdělané.

Snad i Minářovi už došlo, že statisíce lidí, které dokázal dostat na náměstí po celé zemi, ve skutečnosti nebyly jeho potenciálními voliči. Že je nestrhlo jeho charisma, ale naopak odpor k premiéru Andreji Babišovi. A že jedna věc je spojit lidi v protestu a druhá věc je zaujmout pozitivním programem.

Přes nepopiratelnou naivitu, s níž vstoupil do politiky, si nicméně Minář posměch nezaslouží. Jiný případ je ovšem Václav Klaus mladší. Zatímco Minář uznal prohru a relativně se ctí hodil ručník do ringu, Klaus z čela vlastní strany utekl jako malý kluk. A navíc zřejmě bez toho, aby se svými úmysly předem někoho seznámil, spolustraníky nevyjímaje.

I v jeho případě došlo na slova skeptiků, kteří varovali, že Klaus mladší nemá dostatečný drajv, že mu chybí tah na bránu, že je sobec a rozhodně ne týmový hráč – a že ho politika dříve nebo později přestane bavit, pokud nepřijdou rychlé úspěchy. Od Mináře se ale liší ještě v jedné podstatné věci: na rozdíl od zrzavého vůdce protestů na náměstích za sebou Klaus vlastně žádný větší úspěch na politickém kolbišti nemá.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní