Rozděleni na třetiny

Proč volby často končí patem a proč se to hned tak nezmění

Rozděleni na třetiny
ilustrace Vojtěch Velický

Je to trochu jako z anekdoty. Když dostaneme na výběr dvě možnosti, rozdělíme se na tři tábory. První skupina volí hlavou, druhá – s trochou eufemismu – srdcem a třetí se jednoduše neobtěžuje, ani když je v sázce opravdu hodně. A „my“ v tomto případě platí pro celé moderní lidstvo.

Případů, kdy je společnost takto rozdělena na třetiny, přibývá. Platí to u referend, včetně čtyři roky starého hlasování o brexitu, ale hlavně ve druhém kole volby hlavy státu, když proti sobě stanou zástupci dvou velmi rozdílných názorových táborů – tak jako v případě volby českého prezidenta v lednu 2018 či nedávných voleb v Polsku. Třetinové dělení začíná fungovat spolehlivě, jako by se jednalo o fyzikální zákon a nikoliv společenský jev.

Situace je o to složitější, že v různých skupinách lidí podle věku, vzdělání, příjmu či regionu bývá poměr sil mezi těmito skupinami velmi odlišný. K třetinovému poměru se dostáváme až v souhrnných číslech za celý stát. 

Neznám nikoho

Často lze zaslechnout vysvětlení, že na rozdělení společnosti mají značný podíl sociální sítě, které lidi zavírají do názorových bublin. Možné to je, ale lidé s podobným viděním světa se sdružovali odjakživa; určitě už v dobách antického Řecka a Říma. Ostatně před dvěma a půl rokem se hlavně v Praze říkalo: „Neznám nikoho, kdo volil Miloše Zemana.“ V jiných částech Česka a v jiných vrstvách společnosti byla situace přesně opačná.

Do střetu se dostávají dvě skupiny lidí. První pojďme pracovně nazvat optimisté. Ti věří, že svět se v podstatě vyvíjí správným směrem a že není účelné změny sabotovat. Nejvyšší zastoupení mají mezi mladými lidmi, vysokoškoláky a osobami s nadprůměrným příjmem. Zpravidla jsou toho názoru, že je lepší sjednocená Evropa než rozdělená a že přirozeným spojencem jsou Spojené státy a ne Rusko.

Druhá skupina – pesimisté – má pocit, že jejich starý dobrý svět je v ohrožení a že jej musejí bránit. Pocit ohrožení mají ze všeho možného, třeba z imigrantů, gayů, bruselské byrokracie, George Sorose, bankéřů, tajných služeb a iluminátů. Početně převažují mezi staršími a méně vzdělanými lidmi. Většinou mají podprůměrné příjmy, ale patří mezi ně i bohatí s obchodními zájmy v Rusku a Číně.

Neméně zajímavá je třetí skupina – pasivní nevoliči. Nelze se divit tomu, že zájem lidí nepřitáhnou volby do Evropského parlamentu nebo do Senátu. Ale proč tolik lidí nechodí ani k důležitým volbám? Podle loňské sociologické studie Atlas Čechů mezi nevoliče patří spíše chudí lidé bez vyššího vzdělání v ekonomicky aktivním věku. Pozoruhodné na nich je, že jsou pasivní i v běžném životě; více než polovina z nich například nemá žádný plán na víkend, málo chodí na výlety, do hospody či kamkoli jinam.

Začalo to v USA

Fenomén rozdělení společnosti do tří táborů není úplnou novinkou. Zmiňuje jej již historik Paul Johnson v knize Dějiny amerického národa. Během války o americkou nezávislost na konci 18. století byla odhadem třetina lidí pro odtržení od Britského impéria, třetina zůstala k Londýnu loajální a třetina neměla na věc jasný názor.

Přesto nakonec povstání proti britské koruně, zosobněné zřejmě nejpitomějším králem ostrovní historie Jiřím III., skončilo úspěšně. Podle Johnsona rozhodly dva faktory. Na stranu povstání se přidaly největší osobnosti tehdejší Severní Ameriky – George Washington, John Adams, Thomas Jefferson, Benjamin Franklin i mnozí další. Britům navíc uškodila brutalita a rabování na dobytých územích; výsledkem byl zvyšující se podíl příznivců nezávislosti.

Rozdělení americké společnosti na tři tábory, zdá se, platí dodnes. Nejpočetnější je tábor nevoličů. K prezidentským volbám ve Spojených státech chodí jen okolo 55 procent dospělé populace. Ti jsou rozděleni zhruba napůl mezi demokraty a republikány.

Samotný výsledek voleb bývá ovlivněn osobnostmi, které strany do souboje vyšlou. Hlavně demokraté mají občas talent nominovat naprostého losera, který prezidentské volby ostudně prohraje – jako George McGovern v roce 1972 nebo Walter Mondale v roce 1984. O pár let později proto v komedii Bláznivá střela 2 prohlásí poručík Drebin, že by chtěl žít ve světě, kde demokraté pošlou do voleb někoho, kdo by stál za úvahu. Jiné souboje jsou naopak těsné a napínavé do poslední minuty před sečtením hlasů. A občas i týdny poté.

Americkou situaci komplikuje systém volitelů zastupujících jednotlivé státy. Díky tomu může vyhrát i kandidát, který od voličů získal méně hlasů. Republikán George W. Bush měl před dvaceti lety o půl milionu hlasů méně než demokrat Al Gore, přesto vyhrál. Donald Trump před čtyřmi lety získal dokonce o tři miliony hlasů méně než Hillary Clintonová, ale díky lepšímu rozmístění voličů ve federálních státech napochodoval do Bílého domu svérázný byznysmen s oranžovou kšticí.

Nové dělení Polska

Přesuňme se raději do Evropy, kde „pravidlo tří třetin“ naposledy potvrdili Poláci. Při 68procentní volební účasti ve druhém kole těsně vyhrál – poměrem 51 ku 49 procentům hlasů – konzervativní kandidát Andrzej Duda nad liberálním starostou Varšavy Rafalem Trzaskowským. Polský případ je zajímavý tím, že přímo ukázkově vystihuje rozdělení současné společnosti (nejen) v zemích bývalého východního bloku.

Dělící čáry vznikají v závislosti na regionu, věku, vzdělání či příjmu. Podle průzkumu, který po uzavření volebních místností zveřejnila televizní stanice TVN24, zvítězil u voličů mladších 50 let kandidát Občanské platformy Trzaskowski, u lidí do 30 let přímo drtivě. Naopak u penzistů s tradičně vysokou volební účastí jasně vyhrál Andrzej Duda. Trzaskowski měl výrazně vyšší podporu mezi vysokoškoláky a obyvateli velkých měst, Duda mezi lidmi bez maturity a na venkově.

Známé a často komentované je regionální rozdělení Polska. Území, která před rokem 1918 patřila Německu, dlouhodobě volí liberály z Občanské platformy, naopak regiony dříve náležící Rusku a Rakousko-Uhersku preferují konzervativní Právo a spravedlnost. Neplatí to ale stoprocentně. Ve Varšavě, Lodži a těsně i v Krakově vyhrál Trzaskowski, naopak Dudu volily venkovské okresy i na jihozápadě země.

Tento jev je dobře popsán, s jeho vysvětlením je to horší. Západ Polska byl po vyhnání Němců osídlen hlavně uprchlíky, kteří opustili východní území zabraná v roce 1945 Stalinovým Sovětským svazem. Potomci přesídlenců, od kterých by člověk očekával spíše katolický konzervatismus, jsou dnes oporou moderního liberálního Polska.

Střet generací i regionů

Praha 68,8, Brno 57,6, Liberec 55,6, Hradec Králové 54,7, Plzeň 52,4, Olomouc 51,5, Ústí nad Labem 42,4, Ostrava 37,4, Most 35,3 a poslední Orlová 23,3. Podle pořadí a hodnot by to klidně mohl být index životní úrovně nebo kvality života ve vybraných českých městech. Ale tato čísla znamenají něco jiného. Tolik procent hlasů získal ve vybraných českých městech v lednu 2018 neúspěšný protikandidát Miloše Zemana Jiří Drahoš.

Také Češi jsou společností rozdělenou na třetiny, což se projevilo asi nejvíc při předloňské přímé volbě prezidenta republiky. Z celkového počtu 8,36 milionu oprávněných voličů jich v druhém kole prezidentské volby 33,4 procenta vůbec nehlasovalo, 34,1 procenta dalo hlas Miloši Zemanovi a 32,3 procenta volilo Jiřího Drahoše. Do sta procent chybějí dvě promile, což dělají neplatné hlasy.

Kde leží dělící čáry v české společnosti, popsala například agentura Median krátce po volbě. Mezi voliči do 50 let bez maturity byla dle této studie polovina nevoličů. U lidí nad tuto věkovou hranici (a taktéž bez maturity) získal polovinu hlasů Zeman. Podpora Jiřího Drahoše rostla lineárně s dosaženým vzděláním a životní úrovní, naopak byla v nepřímé úměře k věku voliče.

Otázka zní, zda jsme pro klid v zemi neměli nechat volbu hlavy státu na parlamentu a zda zavedení přímé volby prezidenta v roce 2012 nepřineslo víc škody než užitku. Staví do konfliktu mladé proti starým, vzdělané proti méně vzdělaným, střední vrstvu proti chudé a v neposlední řadě Prahu proti „venkovu“. V případě sněmovních voleb k dělení na třetiny vzhledem k vysokému počtu soutěžících politických stran nedochází.

Separatisté versus loajalisté

Dělení na třetiny se netýká jen druhých kol prezidentských voleb. Setkáme se s ním i v případě referend. Neplatí to v rozvojovém světě, kde jednou za čas dostane region utiskovaný cizí vládou možnost hlasovat o své nezávislosti. Pro nezávislý Jižní Súdán, Východní Timor či ostrov Bougainville proto při vysoké účasti hlasovala drtivá většina obyvatel.

Nejednoznačná naopak bývají referenda ve vyspělém světě. V referendu o odtržení Québeku od Kanady v roce 1995 hlasovalo 93,5 procenta lidí, což teorii o třech třetinách poněkud nabourává. Pro nezávislost se tehdy vyslovilo 49,4 procenta lidí, proti 50,6 procenta, jedná se tedy o jeden z nejtěsnějších známých výsledků. Jednotnou Kanadu tehdy zachránily hlasy z multikulturního Montrealu.

Vypadá to, že „velká“ referenda přitahují vyšší pozornost než prezidentské volby. O možném odtržení Skotska od Velké Británie hlasovalo před šesti lety téměř 85 procent registrovaných voličů. Zachování Spojeného království tehdy zvítězilo poměrem 55 ku 45 procentům. Třetinovému štěpení více odpovídají výsledky hlasování o brexitu z června 2016. Při 72procentní účasti hlasovalo necelých 52 procent Britů pro odchod z Evropské unie.

Také zde došlo k dělení společnosti, jaké známe z Česka. Lidé do 50 let hlasovali většinově proti brexitu, stejně jako vysokoškoláci. Výrazně proti odchodu z Unie byli obyvatelé Londýna, univerzitních měst Oxfordu a Cambridge, katolické oblasti Severního Irska a celé Skotsko. Naopak venkovské oblasti a upadající průmyslové regiony byly baštou příznivců brexitu.

Podle průzkumů veřejného mínění jsou loajalisté a separatisté podobně početní i v Katalánsku nebo na Faerských ostrovech. Poznámka na okraj: poloviční rozdělení v této otázce lze řešit udělením maximální možné autonomie, což funguje třeba ve vztahu mezi Dánskem a Faerskými ostrovy. Británie mohla zůstat členem Evropského hospodářského prostoru, podobně jako Norsko. Model částečné účasti a neúčasti ve sjednocené Evropě by nejlépe odpovídal výsledku brexitového referenda. 

Dva zmrzlináři na pláži

V politologii a ekonomii je – při volbě ze dvou alternativ – oblíbený příměr k dvěma prodejcům zmrzliny na pláži. Říká se tomu teorém středového voliče. Když se zmrzlinář přesune blíže ke středu pláže, získá tím další zákazníky. Pokud je totiž cena a kvalita zmrzliny srovnatelná, vyplatí se jít k bližšímu stánku. Nakonec vše skončí tak, že zmrzlináři jsou umístění uprostřed pláže jeden vedle druhého.

Jenže, jak se zdá, tenhle příměr již přestal platit. Když přihlédneme k výše zmíněným prezidentským volbám a referendům, tak situace na pláži vypadá úplně jinak. Jeden zmrzlinář konkuruje vyšší kvalitou a druhý nižší cenou a ze svého místa se nemusejí hnout ani o centimetr. Třetina lidí chodí pro kvalitnější zmrzku, třetina pro levnější a poslední třetina na ni nemá chuť, nebo je líná zvednout se z deky.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání na krátkou práci
Objednat nyní